Mám rád paradoxy, na kterých se utváří cestičky života. Ale ten nadpis až za takový paradox zase nepovažuji. Babiš našemu času na změnu pomohl totiž asi více, než je opozici milé připustit, a Babišovým píáristům bezpečné přiznat.
Arogantní chování a neschopnost řídit stát byla pomoc, která se neodmítá
Paradoxně začnu tím, k čemu sice Babiš přispěl, ale odpracovat si to musely obě koalice samy a velmi tvrdě. Celé Babišovo vládnutí byla jedna nikdy nekončící tiskovka. Být opozicí v době, kdy neustále premiér, vlastník médií a patentu na rozum, opakuje, že opozice mu všechno kazí, bylo chvílemi k nepřežití. Hluboká poklona patří opozici, že se dokázala zabývat se sisyfovskou urputností popisováním a rozporováním Babišových přehmatů, zmatku a rozhazování peněz dle potřeb Facebooku. Babišův styl „urputného hovada“, jak o sobě sám hrdě říká, byl jeho největším nepřítelem.
V poukazování na samovládu Babiše a jeho lokajů mělo velký podíl hnutí Milionu chvilek pro demokracii, a i to bylo ve svém čase nezbytným příspěvkem, ale to zásadní musely udělat opoziční strany z parlamentních lavic. Opět paradoxně jim pomohl sám Babiš, který sice lhal o svých rivalech jako za starých časů své rodné strany, ale o něm stačilo říkat pravdu, což opozice sice pochopila na můj vkus pozdě, ale přesto ještě včas.
Ve volbách se však podařilo něco, o čem se domnívám, že je velkým paradoxem Babišovy investice do „catch all strategy“, tedy projektu hnutí, lépe řečeno sekty, pro všechny:
Volby nakonec vyhrála s přehledem menšina
To je důležitá teze, jak rád říká VK se svým Institutem, kterou je třeba pochopit. Demokraticky myslící menšina mohla vyhrát jen tehdy a právě tehdy, když za branami PSP ČR zůstala extrémistická uskupení všech barev a koaliční partner Babiše, paraván jeho zločinnosti, ČSSD. A zde je první a zásadní pomoc od samotného Babiše. Svou kampaň tak hloupě a hulvátsky vyhrotil, že odsál hlasy od plukovníkových ozbrojenců i komunistů a navíc, jako bonus, sebral Volnému naději na příspěvek za blbost jeho voličů. Bez této skoro idiotské kampaně ANO, by Přísaha a KSČ(M) měly velkou šanci uspět. ČSSD, jako jedinou, zlikvidoval Babiš nikoli sám, ale s dopomocí Zemana, ale i to se nakonec Babišovi vymstilo v nemožnosti jednat o sestavení vlády. Díky Babišovi se do parlamentu nedostali zástupci skoro milionu voličů, kteří se nutně musí cítit bezprizorní a frustrovaní, ale kteří také právě svou ztracenou volbou přispěli ke změně. Paradox snad největší.
S přispěním přírody a s vydatnou dopomocí Hradní skupiny týrající jim svěřeného starého člověka, se do voleb zapojil i sám Zeman svým zkolabováním. Paradoxně (po kolikáté již to slovo opakuji?), i když zjevně nevědomě, tak uvolnil cestu na klidné povolební vyjednávání, do kterého chtěl vnést zmatek a obstrukce.
Proto si myslím, že prováhat tuto šanci, kdy se muselo sejít, a nakonec i sešlo, nemalé množství specifických okrajových podmínek, by byl smrtelný hřích, který se nepromíjí, slovy Hradní „kaditelnice“ Ovčáčka.
Mám jen jedno přání
Byl bych rád, kdyby si tyto souvislosti volebního vítězství obě vítězné koalice opakovaly vždy, když budou řešit na čem se neshodují. Třeba jim to pomůže najít shodu pro tu změnu, kterou jim Babiš nechtěně, zato štědře, daroval ze svého, a kterou lidé podpořili svými hlasy.
