Moje zatím poslední, a stále ještě probíhající, cesta do Ruska je zároveň první „pokovidová“, i když se tento termín zdá být poněkud eufemismem, s ohledem na situaci se šířením čínského viru v mutaci delta v této době. Během dvouleté nucené přestávky v cestování jsem se začal zaobírat myšlenkou sepsat své zkušenosti se životem v Rusku. Připomínám si zážitky, které se mi za skoro čtvrtstoletí přihodily, ale zároveň jsem pochopil, že musím dát svému rozvzpomínání nějaký řád, mám-li se pokusit o formát vyprávění větší, než se vejde do blogů.
Jelikož jsem tentokrát cestoval docela krkolomně kvůli kovidovým opatřením, ale také hodně daleko na východ, na Kolymu v Magadanské oblasti Ruské federace, snažil jsem se využít času stráveného po hotelech, PCR testovacích místech, letištích a letadlech tím nejprostším způsobem – zapisováním vzpomínek a nápadů do malého zápisníčku, nerozbitného, který nepotřebuje napájení a je stále po ruce. A právě to se ukázalo jako zdroj, nakonec milého, nedorozumění.
S ohledem na celkovou délku letu, potřebu velkého množství věcí, kterých nakonec bylo 55 kg, ale i téměř jistotu možných přesunů termínu cesty, k nímž skutečně došlo, jsem volil let v business class. Při cestě nazpět z Magadanu do Moskvy jsem se usadil v letadle, a začal ještě před odletem sepisovat postřehy z ranní cesty, a samotného podivného Magadanského letiště „Sokol“. Milá letuška Aeroflotu, která mi nabídla „welcome drink“, byla, dle jejího pohledu, poněkud překvapena hned ze dvou věcí. Jednak jsem si vzal obyčejnou vodu, což v této třídě na ruských letech opravdu není zvykem, a jednak jsem měl neobvyklou nano roušku, což se zdá v Rusku jako pošetilost s ohledem na absolutní ignoranci lidí, kterým je nutné při vstupu do letadla roušku nejen darovat, ale snad i nasadit. Neustále se ke mně vracela a ptala se, zda je vše v pořádku, zda nechci nějaký jiný nápoj, a já jen předpokládal, že to je tím, že jsem tu zatím sám, protože lidé jsou přiváženi autobusy postupně, a já měl štěstí, že jsem se dostal do první „várky“.
Ten klid kolem způsobil, že jsem se docela propadl do svých myšlenek, zapisoval si a kreslil své poznámky a téměř nevnímal okolí. A tak jsem na každý další dotaz velmi milé letušky odpovídal celkem stroze, že nic nepotřebuji. Po zaplnění letadla se palubní personál věnoval druhým, a já, dumaje o tom, co píšu, poněkud nepřítomně sledoval dění kolem, byl-li jsem čím vyrušen.
Po všech povinných úvodních instrukcích došlo nakonec i na tradiční představení obsluhujícího personálu pro naši „přední“ část letadla, a také dotazy co si kdo bude přát k jídlu a pití dle aktuálního výběru. Pokračoval jsem dál v zápiscích, a vyrušen „svou“ letuškou Anastázií jsem se nejvíce zajímal o vína, která si lze nechat nalít. Po zjištění, že je k dispozici italské víno z oblasti Veneto jsem upřímně zajásal a začal se těšit na cestu.
Úspěšně jsme odstartovali a já přerušil své psaní jen při rozkládání stolků a jejich prostírání, ale hned jsem dál pokračoval. Po chvíli přišla Anastázie, a bylo na ní vidět, že se na něco chce zeptat a rozpačitě se při tom červenala.
„Mohu mít poněkud osobní dotaz? A prosím předem, nezlobte se, že ruším“, řekla.
To už jsem byl v rozpacích pro změnu já, a tak jsem, pro uvolnění atmosféry, trochu ironicky odtušil: „Určitě, jen se ptejte. Co jsem provedl?“
„Chtěla bych se zeptat…“, zaváhala, „nejste náhodou od kontroly letů a služeb ruských aerolinií?“
Oddychl jsem si a ujistil ji, že opravdu ne, „…a jak vás to napadlo?“, dodal jsem.
„Víte, nastoupil jste mezi prvními, pijete jen vodu a stále si něco s docela přísným pohledem zapisujete“, řekla už daleko méně červená a daleko více klidná letuška.
Pochopil jsem, že je třeba vysvětlit, proč a co si zapisuji. A tak se Anastázie z letecké společnosti „Rossiya“ stala prvním ruským člověkem, kterému jsem sdělil, že chci sepsat knížku o svých cestách po její vlasti. Později, během letu, jsme se ještě jednou k tomu rozhovoru vrátili a já ji ujistil, že i doma mi žena a děti vyčítají, že se tvářím přísně, i když jen přemýšlím.
Pověstnou třešinkou na dortu bylo vysvětlení, že poslední kapkou k jejímu osmělení a dotazu bylo, že si všimla, že píšu obyčejnou tužkou. Obyčejná tužka pro zapisování poznámek je dosud v Rusku specifikum prozrazující jistou míru komisnosti. Tím spíše do zápisníčku v kožených deskách s podivně kulatým slepotiskem – emblémem, který nebylo snadné rozluštit.
A přitom ta „tužka“ byla jen napodobenina. Stejně jako já falešný „revizor“.
Moskva, listopad 2021.
