Reklama
 
Blog | Karel Vála

Co nám dává ministerstvo kultury?

Ministerstvo kultury je zvláštním, tzv. nesilovým, rezortem. Peníze pouze spotřebovává a na oplátku nabízí společnosti „jen“ kulturní nadstavbu k jinak všeobecně adorované spotřebě. Současná politická situace nám skrze ministerstvo kultury však nabízí daleko víc – pohled do zákulisí politikaření a nízkých mocenských her ve vysoké politice. Dalo by se říci, že máme jedinečnou šanci prožít si antické drama, „střižené“ zápletkami barda z Avonu, v kulisách moderní doby s inflací informací, spekulací a povyku na sociálních sítích. Myslím, že ani pan Shakespeare by však nevymyslel onen paradox:

Nekultura kolem kultury

(společenské drama bez konce)

Osoby a obsazení:

Prezident. Sídlí na hradě českých králů, je to zeman, dokonce se tak i jmenuje, ale chová se jako Alibaba se svými spřátelenými loupežníky. K životu nepotřebuje mnoho: bezvýhradný obdiv, devótnost ochočené smečky patolízalů a beztrestnost, kterou mu dopřála demokracie s vykastrovanou zodpovědností, a lží povýšenou na zákon. Jeho jednání je předvídatelné, neboť si stačí představit rozumné a adekvátní jednání, a vládce učiní opak stejně spolehlivě, jako krajta, která ovíjí svou oběť, vydávajíce to za svou lásku.

Premiér. Sídlí ve Strakově akademii, jejíž název předznamenává Premiérovo počínání. Jeho jméno není důležité, neboť má i svou přezdívku z dob, kdy vizionářsky budoval svou kariéru. Člověk znaven neustálým jednáním s jemu nerovnými partnery se rozhodl, že bude jednat již jen sám se sebou, a podle sebe. A tak odložil své těžce nabyté bohatství do rodinného sejfu, ke kterému prý ztratil klíč, a dal se ve prospěch lidu a vlasti, která ho přijala za svého. Demokraticky totiž slíbil všem všechno a za své poslední vydělané peníze zakoupil továrnu na sny, skrze kterou vlezl do domácností svých voličů. Dokázal se totiž stát jedním z nich, zmítaný nenávistnými a účelovými kampaněmi, trpícím a snícím o lepších zítřcích.

Vicepremiér. 1. místopředseda vlády a předseda koaliční strany. Ze slepých vybrán jednooký, protože vidoucí raději zavřeli oči a hráli nevidomé. Syn své politické strany. Strany, která byla nejprve morálně zdevastována a znásilněna současným Prezidentem (sic!) aby se proměnila z ochránkyně chudých a slabých na bordelmamá pro chtivé a nenažrané. Později byla chtivými a nenažranými nástupci Prezidenta rozcupována na dárce orgánů pro ještě chtivější a nenažranější. A tak dnes jednooký předseda vládne zchromlému uzlíku vystrašených, a tak všehoschopných, sirotků bez společného politického cíle.

Ministr kultury. Člověk, o jehož úřad výše zmíněné osoby hrají hru. Jeho osoba není podstatná, jakkoli jeho obsazení vykazuje znaky velmi nekulturního handlu.

Ústava. Ústava České republiky je základní zákon České republiky. Z hlediska občanů České republiky je to vlastně úmluva o společném a bezpečném žití ve společné zemi, pro lid sestavená a lidem ctěná.

Námět:

Prezident si dělá, co chce, protože může a baví ho to. Premiér dělá jen to, co ho baví a co potřebuje pro svou továrnu na sny. Vicepremiér dělá jen to, co mu Prezident a Premiér dovolí, a co jiné nebaví.

Zápletka:

Oživení do tohoto jednoduchého schématu vnáší žárlivost Prezidenta na svou bordelmamá, která mu před lety nedala, protože věděla proč, ale dnes již vlastně neexistuje, na rozdíl od zášti jejího zploditele. Další zápletkou je krátkodechost Premiérových snů, které pro svou existenci potřebují Prezidentovo umělé dýchání, jakkoli se chce možná Premiérovi ze zatuchlého Prezidentova dechu zvracet. Úřad ministra kultury pak byl zvolen pro vytvoření sporu, protože se jeví jako nejméně potřebným. Kultura přece nikoho neživí, ale pro vyvolání současného silobraní, tedy vzájemného poměřování si politických kladélek na ose Prezident – Premiér – Vicepremiér, se zdá ideální. Volba jednotlivých osob na post ministra kultury pak vykazuje znaky dostatečné bezcennosti a lze je tedy prakticky libovolně měnit.

Jako překvapení se na scéně ponenáhlu objevuje Ústava. Je to sice útlá knížečka a všichni naši aktéři na ní přísahali, ale nepřísahali asi dosti opravdově.  Prezident, věren svým zvykům, se snaží tento znak státnosti postupným znásilňováním přeškolit na, jemu tolik oblíbenou, bordelmamá. Premiér, věren své minulosti, očekává, že mu ji Prezident na chvíli půjčí, a tak jen přihlíží jak si Prezident užívá a doufá, že se na něj také dostane. Vicepremiér sice drží ústavu za spodničku, snaže se ji násilníkovi vytrhnout, ale látka je to vetchá, trhá se, a on nemá odvahu, s hrstkou svých zbylých věrných, Prezidentovi překazit obcování.

Lid se rozdělil na ty, kteří to vidí a na ty, kteří to nevidí, protože nechtějí, či nemohou vidět.

Rozuzlení:

Drama se postupně mění na frašku se znaky tragédie. Podíváme-li se však do svých lednic, je vše, jak má být.

A že nám Ústava mezitím nechtěně zabřezla a může kdykoli porodit docela nového a nepěkného parchanta? Tak to už je asi na jinou hru…

Opravdu?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama