Reklama
 
Blog | Karel Vála

Co s prezidentem, který se nikdy neměl stát prezidentem republiky, dle Ústavy?

Být prezidentem republiky s sebou přináší řadu nesporných výhod a výhradních práv. Vybírám jen částečně z Ústavy České republiky:

  • Prezident republiky není z výkonu své funkce odpovědný. (čl. 54, ods. 3, Ústavy ČR)

  • Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda. (čl. 63, ods. 4, Ústavy ČR)

  • Prezident republiky má právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu, jejich výborů a komisí. Udělí se mu slovo, kdykoliv o to požádá. (čl. 64, ods. 1, Ústavy ČR)

  • Prezident republiky má právo účastnit se schůzí vlády, vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti. (čl. 64, ods. 2, Ústavy ČR)

  • Prezidenta republiky nelze po dobu výkonu jeho funkce zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. (čl. 65, ods. 1, Ústavy ČR)

S trochou ironie, a hodně nadsázky, lze říci, že prezident republiky může vlastně cokoli. Může všem do všeho mluvit a za nic není přímo zodpovědný, ale tak jednoduché to samozřejmě není. Ústavodárce přidělil prezidentu republiky také zcela konkrétní povinnosti (vizte, prosím, články Ústavy ČR, zejm. 62 a 63), které jsou nejen velmi vážné, ale i z hlediska České republiky potřebné pro respekt ke státu doma i v zahraničí. Tvůrce Ústavy tedy, veden předpokladem morální integrity a duševního zdraví člověka, kterému bude dána do rukou nejvyšší ústavní funkce, sestavil pravidla vyváženě a moudře.

Zdá se však, že Ústavodárce pozapomněl na vrtkavou a ovlivnitelnou vůli lidu. Snad ani nemohl tušit, že by mohl být většinově vybrán nikoli morálně bezúhonný občan. Co hůře – nikoho zřejmě ani ve snu nenapadlo, že by se dalo k prezidentství prolhat. A tak v době, kdy bojujeme proti obchodním šmejdům nikdo kupodivu nebrání politickým šmejdům v jejich lžích a manipulacích. Tito šmejdi učí svůj elektorát nenávidět a opovrhovat myšlením tak schopně, že jsou právě těmi, kterými sami nejvíce pohrdají, obdivováni pro vlčí schopnost měnit hlásek dle blbosti pověstných kůzlátek. Přesně tak, jak to umí a dělá, a to z jejich vůle, prezident republiky.

Máme tak prezidenta, který nereprezentuje Českou republiku, ale sebe. Ukájí si své osobní touhy po obdivné klace, ale zároveň si potřebuje svou moc i užít. Je přeci tolik funkčních otvorů v té „naší“ demokracii.

Stav, který nemůže dopadnout dobře, by ale přeci Ústavodárce nepřipustil! Také na to pamatoval:

  • Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt. (čl. 65, ods. 2, Ústavy ČR)

  • K přijetí návrhu ústavní žaloby Senátem je třeba souhlasu třípětinové většiny přítomných senátorů. K přijetí souhlasu Poslanecké sněmovny s podáním ústavní žaloby je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců; nevysloví-li Poslanecká sněmovna souhlas do tří měsíců ode dne, kdy o něj Senát požádal, platí, že souhlas nebyl dán. (čl. 65, ods. 3, Ústavy ČR)

Opět však vstupuje do „hry“ lidský faktor. Dalo by se kdy předpokládat, že se nenajde třípětinová většina poslanců a senátorů k povolání k zodpovědnosti věrolomného egomaniaka na pozici prezidenta, kterou si vlastně, po svém zvolení, ukořistil? Těžko představitelné. Copak ani těm třem z pěti zastupitelů svého lidu nedojde, že na prodlužování současného stavu lze jen prodělat? S trochou arogance si troufnu tvrdit, že naprostá většina „bezejmenných“ poslanců poslušně hlasujících dle zadání svých stran si zahrává se svou politickou budoucností. Ale protože je živí přítomnost, sežerou si bez výčitek budoucnost. Neboť tak to učí i své voliče, tedy ty, pro které to přeci vše dělají: Nestarat se o budoucnost. A ještě lépe – nestarat se o nic.

Není to trochu neetické a nespravedlivé dávat vše za vinu jednomu zdravému člověku s nemocným duchem? Není – a dovolím si říci proč. Protože zodpovědnost člověka za jeho činy roste s jeho společenskou pozicí a s ní delegovanou autoritou. Prezident republiky stojí na absolutním vrcholu politického a společenského života. Jeho práce je společnost kultivovat ke shodě nikoli názorové, ale národní a společenské. Ke shodě na respektu k právu a vzájemnému respektu všech, kteří dle práva žijí. Česká republika, její občané a jejich práva však současnému muži na pozici prezidenta republiky slouží jako dětská hračka pro vlastní sebeuspokojení.

Co s ním? Navrhuji hračku mu sebrat. Dříve, než nám ji rozbije.

Stačí pouhé tři pětiny těch vyvolených z nás.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama