Reklama
 
Blog | Karel Vála

Můj první rok s Twitterem, aneb co mi Twitter dal a co mi vzal…

Ten moment, kdy jsem se rozhodl vstoupit na platformu Twitteru, si pamatuji docela přesně – tedy alespoň tak, jak mi to dovoluje má lidsky selektivní paměť. Bylo lehce po půlnoci, začínal se 19. prosinec 2017. Jsem svým biorytmem „sova“, a v tomto čase mívám různé nápady. Do druhých přímých voleb prezidenta ČR to bylo necelý měsíc, a mně přišlo jako dobrý nápad překonat svou dřívější skepsi a velkou nechuť vůči sociálním sítím. Nevím, zda to je něco, čím se lze chlubit, ale má motivace vycházela z čistě předvolebního pocitu „něco udělat“, či se pokusit také trochu přispět do diskuze…

Po roce mé „existence“ na Twitteru jsem se rozhodl tak trochu zúčtovat, když už se to hodí i kalendářně. Chtěl bych popsat několik zkušeností, které mi připadají zajímavé, a které mě na Twitteru drží i po prohraných volbách.

280 znaků a dost

Naskočil jsem do „rozjetého vlaku“ právě jen pár týdnů po malé twitterové revoluci, tedy v době, kdy Twitter „přepřahal“ ze 140 na 280 znaků, a to po dlouhých 11 letech své existence (jak jsem se dočetl). Chtělo by se mi říci, že kdo si počká, ten se dočká, ale já o té předchozí praxi neměl ani tušení, a tak jsem více méně splnil kvalifikaci slepého obdařeného houslemi.

Je třeba říci, že limit 280 písmen je mi velkou zábavou. Jednak je to dostatečně málo na to, aby někdo tvořil slohová cvičení, ale zároveň je to set sakra hodně, chcete-li napsat něco smysluplného. Vzpomínám si na školních cvičení v hodinách mateřského jazyka, ale nikdo nás neučil říci něco krátce, jasně a tak, aby k tomu nebylo nutno dodávat manuál na pochopení. Hraji si s těmi 280 znaky a, s ješitností mně vlastní, se nenechávám zatlačit do kouta s vynecháváním mezer, interpunkce, či jiným trýzněním mateřštiny. Je to výzva, jejíž odměnou je poznávání něčeho tak „jednoduchého“, čím se nám jeví rodný jazyk a jeho smysluplné využití.

Přístup mají všichni stejný, ale myšlení je různé

Názor, který je obhajitelný v malé skupině přátel, či známých, bývá složitě obhajitelný ve skupině stovek či tisíců náhodných čtenářů. Malá skupinka lidí, kteří se znají, totiž staví na společném základě. Twitter, díky své rozsáhlosti, vlastně učí formulovat názory tak, aby byly srozumitelné, pro všechny, kteří mohou a nemusí souhlasit, ale mají právo pochopit, budou-li chtít. Jenom tehdy může přijít podobně pochopitelná, i když třeba nesouhlasná, odpověď. Ale vše začíná tou první myšlenkou. Je-li hloupá, provokující, či urážlivá, odpověď se dá očekávat ve stejném stylu. A přesto, ani sebelépe míněný názor nemusí zůstat nezostuzen, ale to už je jiná disciplína, které se věnují specialisté…

Se slušností nejdál dojdeš, a co je psáno, to je dáno

Od prvního okamžiku jsem si byl vědom, že psaná forma dává velkou šanci. Šanci uměřenosti, tedy té chvíle opoždění reakce za emocí, která umožňuje ono pověstné dvojí měření před jedním řezem. Téměř zoufale působí výkřiky a vulgarity, které křičeny z okna, či z tribuny (nebo na tribunu) zmizí tak rychle, jak pohotově jsou přehlušeny jiným hlukem. Ale na Twitteru vše zůstává, není-li to vlastníkem účtu smazáno. Zůstávají zde zprávy v podobě jakéhosi myšlenkového podpisu autorů.

A tak jsem si já, cholerik, ve znamení berana, z podstaty svého mužství ješitný, a ještě k tomu s kantorskými geny, dal za cíl pokusit se vstupovat do diskuzí jen slušně. Nikoli jen mile, či nekonfliktně, a je-li to třeba pak i sarkasticky a ironicky, ale pokud možno tak, aby kritika pobavila, a to třeba i kritizovaného. Nečekal bych, jak moc mě to začne bavit, a to zejména u některých… A nečekal jsem, jak moc je to nakažlivé, a to v dobrém smyslu.

Blokování není řešení

Blokování není forma diskuse, a považuji to za projev jisté slabosti. Nemluvím zde o zablokování anonymních účtů, naprosto vulgárních a nesmyslně vystupujících – tedy prokazatelných tzv. trollů. Blokování kohokoli jiného je něco jako pštrosí politika. Zabráněním někomu říkat co si myslí, se nevhodného názoru nezbavíme. Zbavíme se pouze zpětné vazby. A co hůře, zbavíme se možnosti vést jakýkoli dialog.

Zvláštní je, že nejvíce „bloků“, přes dodržování slušnosti, jsem obdržel od poslanců SPD a KSČM. Dovolím si vyjádřit myšlenku, že blokování, převedeno do běžného života, je to, co společnost rozděluje.

Co mi Twitter vzal?

Naivní pohled na sebe a na druhé. Spoustu času a nevědomého klidu. Iluze o vzdělanosti našich nejvyšších státních představitelů a volených zastupitelů… Je toho dost, ale ničeho nelituji.

Co mi Twitter dal?

Paradoxně jsem se dostal mezi lidi v měřítku, které jsem si neuměl ani představit. Nikoli fyzicky, ale v životě mimo sociální sítě si své okolí částečně vybíráme a formujeme dle své práce, svých kamarádů a rodiny. Na sociální síti jsme doslova a do písmene konfrontováni s kýmkoli, komu se zamane. Dostal jsem možnost porovnání svých názorů s názory lidí, které bych, při nejlepší vůli, nebyl schopen v „normálním“ životě poznat, či potkat. To není málo. Nejvíce pak si cením Twitteru pro otevřený přístup k informacím, který, ať se to komu líbí nebo ne, dává naději, že bude stále těžší lhát a manipulovat, a stále jednodušší takové jednání veřejně odhalovat.

Twitter má informační sílu, jako málokteré jiné médium. Dá se jí použít smysluplně, ale i zneužít. Je však v moci každého uživatele, jak „svou“ sílu použije, a co tak o sobě prozradí…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama