Právě proto, že to nevím jistě, je nadpis otázkou a nikoli úvod do eseje.
Včera (13. 5. 2019) proběhla Českou republikou již třetí vlna demonstrací se zvyšující se účastí. Hnutí „Milion chvilek pro demokracii“ organizuje demonstrace po celé ČR, s požadavkem pohnání k zodpovědnosti pana trestně podezřelého premiéra za jeho rekonstrukce vlády k obrazu svému. Další celostátní demonstrace se uskuteční opět za týden – viz zde. Tentokrát se již přeplněný „Staromák“ přesune „pod koně“…
Jak to, že to nefunguje?
Proč je jedinou reakcí Andreje Babiše vyjádření s dikcí školeného stranického kádru? A z hradních hlásnic zní frenetický posměch demonstrujícím, popisovaných jako nenávistná, ale snadno léčitelná, vyrážka na tvářích hradního pána.
Zjevně něco nefunguje.
Do ulic jsme přeci vyšli s odhodláním, sešikovaní a s jasným vyjádřením své nespokojenosti! Jak to, že to nijak reálně nemění politickou scénu a její zaujatost dennodenními předvolebními exhibicemi politiků?
Obávám se, že právě pro tu zaujatost!
Neříkám, že je to jediný důvod, ale je, dle mého soudu, zásadní. Myslím totiž, že demonstrace, jako vyjádření vůle a jejího dosažení částí společnosti, může uspět jen dvěma způsoby.
První variantou je, přeroste-li v protest celonárodní, který vtáhne do toho pozdvižení i ty, kterým je to do té doby zcela jedno, a dojde-li tak k ohrožení funkce státu. To by si však vynutilo jistou formu převratu, což není zcela demokratická cesta, a zahrávat si s tímto fenoménem není dobrý nápad, zejména není-li k tomu opravdu dobrý důvod.
Druhou variantou je široké zapojení politiků z reálné opozice, kteří nakonec dosáhnou až vlivu na členy současné koalice a dojde k pádu vlády. Tedy prvnímu stupni demokratické cesty k novým volbám, kde se lze zcela nově a poučeně vyjádřit. To je řešení dobré zejména pro ochranu demokracie samotné jejím aktivním použitím.
Domnívám se, že bolestí současné politiky je její atomizace na téměř osobní zájmy lídrů jednotlivých malých souputníků v politické lize Čech, Moravy a Slezska. Jejich urputné hledání důvodů pro svá vymezování se vůči jiným, kteří také přesvědčeně dělají totéž, jim zřejmě bere vůli i zájem na spolupráci. Je otázkou pro naše společné snažení, jak alespoň podstatnou část politiků ke spolupráci přimět, jde-li to vůbec. Chceme-li to dělat z náměstí, musí tam být politici jasně zapojení s námi. Bez nich to nemůže jít. Ne bez násilí, které je popsané v první variantě provedení vládního převratu. Omlouvám se za jistý cynismus, ale na násilí je slabý důvod i průvod.
Proto si myslím, že nemohou demonstrace za současného stavu společnosti fungovat. Připomíná mi to výstup odhodlaného astmatika na rande do desátého patra. Až dolezeme do devátého, budeme mít obavu, že nám ten vztah vyjde. Nevíme totiž, co s tou situací budeme dělat dál. Máme přeci astma.
