Máme za sebou téměř celý rok 2018. Dle nepěkné národní tradice, se dalo předpokládat, že jeho působení by mohlo být svým dějinným důsledkem nešťastné. Jak to tedy vlastně dopadlo…
Z hlediska materiální prosperity země, a naprosté většiny jejích obyvatel, nic nenapovídá, že by se zrovna končící rok měl řadit mezi ty, jejichž dopady budou připomínány ve zlém. Z hlediska politického, a zejména společenského vývoje, lze však hovořit, a to bez přehánění a patosu, o dramatickém úpadku morálky.
Ještě jsme se nestačili rozkoukat z volebního vysvědčení roku 2017, jemuž v záhlaví tkvěla velmi neuspokojivá známka z chování, a hned v lednu roku nového jsme si mohli prožít katarzi lidského ignorantství a neochoty myslet dále než k vrátkům od chlívku sousedovic čuníka. Pláč a skřípění zubů zbytku společenské zodpovědnosti bylo vystřídáno bujarou oslavou politického vítězství křupanství a samolibé malosti. Jistota, že osmičkový rok nenaruší historickou tradici zvítězila společně s hlupáctvím a pověstným šosáctvím. Nikdy bych si nemyslel, že si vzpomenu právě na tento výraz, kterým se hemžily učebnice o boji dělníků, rolníků, a pracující inteligence za život tažných koní sloužících nadřazené skupině vozků, kteří nerozpoznají potah od povozu, ale mají schopnost práskat, a to nejen bičem.
Jako by právě volba prezidenta všech jeho dolních milionů předznamenala následující půlrok devastace politické kultury a likvidace jakékoli snahy o zastavení káči roztáčené bičíkem lží a manipulací s pravdou. A tak jsme se stali svědky návratu demagogie prýštící v plné síle a dle potřeb objednatele. Z dřívějších agentů StB začala vyvěrat jistota neporazitelnosti, která je živena nemocným duchem všemocného starce žijícím ve snu vládce, jemuž sice chcípla kobyla, ale jeda na hřbetě ochočené sebranky schopné všeho, nepociťuje nic méně, než vlastní jedinečnost. Bude-li nejhůře, má přeci svou hůlku…
Stali jsme se diváky, a zároveň protagonisty, ve hře na odborné vládnutí neodbornými loutkami vedenými nejlepším z nejlepších. Jednookost výjimečného premiéra snadno zaniká ve slepotě jeho kompliců, jejichž tupost pak umožňuje komunistickým mazákům kdykoli přinutit bažanty z řad pragmatických kariéristů, aby skákali dle jejich, lety vyladěných, píšťal. Hrajeme si na demokracii, ale skutečné demokraty necháváme zostouzet egomaniakem zneužívajícím svou beztrestnost, a oligarchou, který všeho dosáhl metodou „Co můžeš urvi, a co nemůžeš, to si kup za peníze, které jsi urval, když jsi mohl.“ Pošlapávání Ústavy zůstává nepotrestáno, protože účelovým politickým handlem sestavené většině, zaštítěné demokratickou volbou, to vyhovuje. Demokracie se stala součástí obchodní strategie se sny o všem, co bude zařízeno, a automatem na šťastnou budoucnost. Kdo se neraduje s námi, raduje se proti nám…
Končí rok 2018. S tím koncem se však také pojí naděje, že hůře by již být nemělo, protože prokletí osmičkového roku bude brzy za námi. Jak krátkou máme paměť, odkrvenou plnými žaludky, však teprve pocítíme. Čím dříve si vzpomeneme na to, co po neblaze proslulých osmičkách na koncích letopočtů českých dějin následovalo, a jak dlouho to pokaždé trvalo, tím dříve začneme myslet nejen na sebe, ale i na ty, kteří teprve přijdou.
Snad začneme myslet…
