Reklama
 
Blog | Karel Vála

Střípky z cest po Rusku, cestou letadlem a pěšky za nosem

V posledním týdnu července roku 1998 jsem cestoval poprvé zcela sám, jako předvoj pro mé další dva kolegy přijíždějící později, na servisní návštěvu Leningradské jaderné elektrárny. Ubytování bylo zajištěno elektrárnou v pronajatém bytě ve městě Sosnovyj Bor. Tehdy se teprve stavěly hotely v tomto padesátitisícovém městě, kde jsou všichni žijící nějak spjati se stavbou a provozem jaderné elektrárny. Místo hotelů zde byly pracovní ubytovny, rekreační středisko daleko za městem, a rezidenční byty pro zahraniční pracovníky.

Cestoval jsem tenkrát s docela smíšenými pocity, po první zahraniční dovolené s našimi dětmi v Itálii. Ode všech těch vůní a  vzpomínek jsem už druhý den seděl v letadle na trase Vídeň – Petěrburg, a měl takový ten pocit, že se člověku nechce, protože je to moc velký skok v emocích. Dnes bych řekl, že tušení mě nezklamalo.

Letěl jsem Aeroflotem, a protože se tehdy za letu celkem poctivě jedlo, bylo o zábavu postaráno. Aeroflot má dodnes specifický způsob servírování, na třikrát – studené nápoje, jídlo, teplé nápoje, což mě pokaždé pobaví tím komplikovaným provozem a stepujícími WC chtivými cestujícími za letuškou se stolkem. Uteklo to, rozptýlilo, sebral se nepořádek a všichni se začali trousit konečně svobodně. Prostě docela normální let. Seděl jsem do uličky na trojsedadle, uprostřed starší paní, kterou vše zajímalo, u okénka její manžel, a oba zjevně natěšení na cestu. Paní mě slyšela reagovat rusky na letušku, ale četl jsem knihu v řeči psané latinkou, která se od němčiny liší na první pohled, a tak svou zvědavost nevydržela a zeptala se odkud jsem. Vysvětlil jsem, že z jihu Moravy, a proto létám z Vídně, protože to je pro mě blíže než z Prahy. Oni, Holanďané, se zase svěřili, že jsou oba od minulého roku definitivně v penzi, a jako první si plní přání podívat se do Ruska. Jedou na poznávací plavbu z Petěrburgu do Moskvy na parníku, které měly v té době zrovna nějaké problémy se stavem plavidel, ale to brali s nadhledem. Vtipkoval jsem, že si zvolili dobře jako první cestu do Ruska, dokud jsou ještě fyzicky odolní. Pán mi ukazoval videokameru, a já trochu nostalgicky zavzpomínal, že jsem před dvěma dny ještě filmoval své děti na dovolené.

Byl ohlášen počátek klesání, začalo navracení lidí na místa a rovnání věcí, stolků a sedaček. Do té doby klidný let, ne nepodobný jízdě po německé dálnici, se však neočekávaně stal natolik roztřepaný, že to vypadalo, že už jedeme po okresce a rovnou ruské. Než jsem měl čas o tom přemýšlet, hrklo to letadlem jak v pedlovkách, a spolu se bzučákem se nám nad hlavami vyklopily ty masky, které před každým letem letušky ukazují a cestující je ostentativně ignorují. Na tři sedadla čtyři žluté kelímky od půlkilového jogurtu, s pytlíkem jako na sběr moči, visely na hadičce a silonovém lanku před námi, a páchly starým plastem. Nezúčastněně robotický hlas mezi bzučáky, v angličtině a ruštině, přikazoval nepanikařit, ale poslechnout obsluhu. Jako by věděl, co se děje. Letušky pomáhaly od předních sedadel, s vlastní maskou na obličeji a bombičkou kyslíku pod rukou. Fakt se za ten vergl na šlaušku musí trhnout dolů, jinak to kyslík nedává! Poprvé jsem viděl mexickou vlnu v trhání kyslíkem od letušek vepředu, ke které jsem se také poučeně přidal a předal štafetu za sebe. S tím kyslíkem to naštěstí nebylo tak akutní, protože pokles tlaku v kabině nebyl nijak život ohrožující. Letadlo se přesto vydalo dolů rychlostí vyšší než příjemnou, a tak vznikla trochu komická atmosféra, protože pár nepřivázaných se podivně mlelo. Po chvíli jsme se ustálili na brzděném ledu, stále však směrem dolů. Masky už jsme měli, tak už jsme se mohli zout a brýlatí sundat brýle, prý z důvodu bezpečnosti. Bez brýlí jsem vnímal vše kolem jako podivný rozmazaný sen, ve kterém mi má sousedka nahlas volala do ucha, ať se usmívám, že nás její manžel filmuje. Po chvíli se ale vše zdálo být pod kontrolou, letadlo se třepalo klidněji a let se stal opět letem bez klesání. Masky jsme si mohli sundat a vzít si brýle, ale neklidné pohupování masek mezi sedačkami ukazovalo, jak se letadlo stále třese. Jako člověk zabývající se vibracemi, jsem zaplesal a starý pán s díky za upozornění filmoval a vše komentoval do záběru.

Pilot nás oslovil ruštinou, že je vše pod kontrolou, jen prý selhala nějaká část hydrauliky, což kupodivu let neohrožuje, ale umožňuje nám přednostně přistát. Když totéž zaznělo i v angličtině, shodli jsme se s manželi vedle mě, že lepší začátek si pro svá dobrodružství nemohli přát, a že jestli přistaneme ve zdraví, loď se s nimi určitě nepotopí. Let drncal stále méně, ale každá změna směru se nyní děla s docela velkým náklonem na křídlo, podél kterého jsme se otáčeli. Okénkem je vidět zem, ale masky visí stále, díky odstředivé síle, směrem k podlaze letadla. Já měl fyzikální hody a pán s kamerou žně!

Přistání bylo, a to bez ironie, naprosto nekompromisní. Nikdy později jsem nezažil tak rychlé přistání po otočce „na křídle“, a přitom naprosto jistě. Tleskalo celé letadlo, a holandští rentiéři mi děkovali za informace, že tak to je v Rusku normální. To tleskání, nikoli let, objasnil jsem, když jsem viděl v jejich očích obavy.

Čekala mě cesta do Sosnového Boru, autem s řidičem zajištěným elektrárnou, a tak jsem si logicky myslel, že to nejhorší mám už za sebou. Následující cesta do chráněné zóny města Sosnového Boru (oblast jaderné elektrárny) proběhla v pohodě, protože můj řidič se uměl vyhnout vojenským hlídkám na hlavních příjezdech, které obvykle dosáhly alespoň čtvrthodinového zpoždění probíráním se povoleními a zavazadly. Byla neděle, on měl rodinu, a každý bezpečnostní systém má své díry. Koncem července je to sice už měsíc po bílých nocích, ale stále je pekelně dlouho světlo a já doufal, že příjezd v neděli navečer mi umožní trochu se po tom letu otřepat a zajít si něco koupit, a ještě se porozhlédnout po městě, které jsem již dvakrát navštívil, ale tehdy jsem pokaždé bydlel v komplexu podnikové ozdravovny daleko za městem.

Všechna podobná města u jaderných elektráren, ale i jiných strategických technologických komplexů, mají stejnou historii. Původní městečko doplatilo na svou strategickou polohu a proto bylo během stavby a pak provozu elektrárny pohlceno metastázujícími nádory ubytovacích krabic nazývaných bytovými komplexy. Unifikace spolu s podobností nově vznikajících čtvrtí je pro mě problém, protože bez mapy a busoly se ztratím kdekoli, a na počkání. Můj ruský kamarád to s porozuměním označuje za «пространственный идиотизм», tedy prostorovou idiocii, a má pravdu.

Byl jsem vysazen u vchodu na kraji krabice s pěti podobnými vstupy a pěti patry, se dvěma byty v každém podlaží. „Můj vchod“ byl sice u silnice, ale na všechny světové strany byly stejné krabice. Při vstupu do chodby se schodištěm jsem identifikoval pach jako hnijící potkany hnedle vedle chcíplého psa, který je sežral i s jedem, a muselo mu být hodně zle, než to s ním seklo. Ale zase nebyla cítit moč typická pro tyto vchody do krabic. Uznale jsem pokýval hlavou, že bydlení to bude fajn, když mi řidič dal klíč u otevřených dveří bytu v prvním podlaží, a byl pryč na jedno nadechnutí. Že prý zítra ráno v devět před domem, vydechl na odchodu. Byt byl opravdu nakonec dobrý, záchod a sprcha velmi blízká evropskému provedení. Ztrácel jsem obavy.

Náladu mi může ještě vylepšit procházka a pivo, které se dá koupit prakticky kdekoli chlazené v lahvích nebo plechovkách. Bylo osm večer, ale světlo bude do půlnoci a šero do jedné. Hlavní bylo nezabloudit. Vyšel jsem před dům a vidím nad vstupem docela úhlednou, unifikovanou cedulku, s nápisem «Лестница № 1 – 10». O patnáct metrů dále byl na mé krabici další vchod s cedulkou «Лестница № 11 – 20», a další «Лестница № 21 – 30», stále dále se stejnou logikou. Přes ulici jsem viděl také nějaké cedulky. Usoudil jsem, že jsem pánem situace, protože vím, kde bydlím, když znám jméno ulice, vchod a číslo bytu. Ruština už se mi začala vracet tak dobře, že se jistojistě doptám, kdybych se snad ztratil, pomyslel jsem si trochu nadutě. Vyrazil jsem směrem, kde jsem tušil centrum, vypil pivko na dva loky, až to zasyčelo, pak druhé na žízeň, a třetí jako protišokovou terapii po letu. Nakoupil jsem si jídlo a pití na další den, kochal se vlahým večerem, pozoroval lidi kolem, vzpomínal na doma; a pak jsem se ztratil. Ale povečeřel jsem, nakoupeno jsem už měl, a to doslova, a tak jsem vyrazil sebevědomě hledat svou postel na své adrese. Navzdory smůle toho dne jsem nalezl svůj dům, tedy krabici prakticky stejnou a u podobné ulice, jako jsem si pamatoval, ale hlavně jsem stál u krajního vchodu s cedulkou «Лестница № 1 – 10». Přetlačil jsem skřípavou pružinu venkovních dveří, která vrzala sice jinak a divně, než jsem si pamatoval, ale co mi bylo okamžitě cizí, byl zápach chodby. Tato čpěla močí a nějakou plísní, tedy také nic příjemného, ale docela jiného, než jsem očekával. Dveře od mého bytu v prvním patře jsem ani nemusel kontrolovat, vypadaly opravdu jinak. Vyběhl jsem před dům, ale cedulky byly v pořádku. Pomalu jsem popošel o blok dál a cedulky byly také v pořádku, ale úplně shodné. Bylo jasné, že jsem nalétl na lest, a proto asi ta «Лестница». V roce 1998 neexistovaly chytré telefony s možností vygooglit si a přeložit cokoli, a tak jsem s prosbou o pomoc požádal místní maminky s dětmi, které si užívaly večerní prázdninovou procházku. Nejprve jsem se dozvěděl, že «Лестница» je schodiště, a to je přeci v každém domě! Ale měl jsem štěstí příslovečně adekvátní mému právě prokázanému rozumu, protože ony věděly, kde jsou byty, které patří elektrárně. Bylo to asi pět míst, které mi začaly popisovat. Ty podobné mému, a těm, u kterých jsme stáli, byly naštěstí jen tři další. Popsaly mi cestu ke všem. A tak jsem ještě dvakrát očichával vchody u baráku pod cedulí «Лестница № 1 – 10». Potřetí jsem konečně nasál pach mého, ten den již skutečně vytouženého domova. Mršiny a výkaly opravdu nešlo minout. Když i pružina vchodových dveří vydávala povědomý zvuk, začal jsem se cítit jako bych se vracel do oblíbeného hotelu.

V tom bytě jsem pak bydlel ještě dvakrát, ale to už měl vchod všední odér moči. Ten „původní“ pach, který mě zachránil před bezdomovectvím v Rusku, bych však dokázal identifikovat dodnes.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama