Reklama
 
Blog | Karel Vála

Střípky z cest po Rusku, tentokrát cestou pro pěší

Cestování po Rusku, a to všemi druhy dopravy, má svoje specifika. Ač by se to mohlo zdát jako nejméně nebezpečné, i obyčejná chůze, tedy ve smyslu dopravy z jednoho místa do druhého, může být riziková, a to zejména s ohledem na počasí a místo. Na vině je naše velmi zkreslená představa o vzdálenostech a podmínkách ve kterých se obvykle pěšky pohybujeme v té naší maličké zemičce uprostřed Evropy. Doptáváte-li se na cestu v Rusku, buďte ostražití na popis vzdáleností. Rusové používají v běžných případech několik příslovečných určení místa, ale pouze daleko (rus. „далеко“) znamená to, co u nás, tedy skutečně daleko, a chůzí stěží dosažitelné.

Koncem ledna roku 2011 jsem cestoval do Irkutska a Bratska s cílem navštívit tamní vodní elektrárny, a na jednání s hlavním inženýrem společnosti „Irkutskenergo“, kterému jsme chtěli představit monitorovací systém a servisní služby právě pro jejich vodní elektrárny. V období po novoročních svátcích je výzdoba v sibiřských městech tradičně ledovým královstvím, poněkud kýčovitě krásným, a dávajícím na odiv to, čeho je v Rusku nadbytek, tedy ledu a zimy. Hlavní náměstí Irkutska s parkovou úpravou, bylo vyzdobeno roztodivnými figurami lidí, zvířat a útvary z průzračných ledových kvádrů vyřezaných z ledového pokryvu nedalekého Bajkalského jezera. Večerní procházku v kouzelně nasvíceném ledovém panoptiku s „vrostlými“ kousky rostlinek v ledových skulpturách, si dopřávají ruské rodiny, nezřídka se zmrzlinou v ruce i přes všudypřítomný mráz, při kterém se v Čechách již vyhlašuje stav ohrožení. Až v Rusku jsem pochopil, proč má původní ruská zmrzlina na sobě ty nechutné oplatky. Můžete ji pojídat a spolehlivě držet ve vlněných palčácích, aniž byste ji jedli i s ovčími chlupy z rukavic. Přál bych vám vidět, jak nešikovně vyskakuje z rukavic kornout od také zde přítomné západní konkurence, který je v lesklém a kluzkém obalu. Vyndáte-li ho z obalu, pak drsný povrch kornoutu zajistí, že si namísto chuti užíváte vybírání chlupů z pusy. Elegantní kožené rukavice tento problém sice řeší, ale zase na úkor omrzlých prstů.

My jsme ale nepřijeli jen obdivovat krásy, to až večer. Přiletěli jsme z Moskvy kolem poledne, a prvním úkolem bylo právě jednání na vedení společnosti Irkutskenergo. Můj dánský kolega, já a ruský kolega, který měl veškeré koordináty. Celkem v klidu jsme nasedli do předem zajištěného taxi, a vyrazili na udanou adresu. Ruský kolega je velmi komunikativní, a tak již za cesty bylo jasné, že není jasné, kam vlastně jedeme, protože taxikář nám vysvětlil, že společnost Irkutskenergo má hned dvě velké správní budovy, které jsou sice nedaleko od sebe (rus. „не далеко“), ale pojedeme k té první, která byla při objednání taxi zamluvena, a pak uvidíme. Bohužel náš komunikativní kamarád je často i poněkud chaotický a rychlý v rozhodování. A tak, když viděl reprezentativní budovu, u které jsme zastavili, prohlásil, že jsme „tu“, a taxi propustil, přes mé protesty, založené na zkušenosti, že sehnat taxi mimo hotely a letiště není v Rusku snadné. Po návštěvě recepce v budově jsme zjistili, že „tu“ nejsme správně, neboť jsme měli být tam, kde sídlí technické ředitelství, tedy ve druhé budově, která je nedaleko odtud (rus. „недалеко отсюда“), což dávalo tušit jisté komplikace.

Oba evropští účastníci zájezdu jsme plédovali se vší vehemencí za taxi, ale to prý přijede nejdříve za tři čtvrtě hodiny, jak nám bylo sděleno na centrále taxislužby. Ruský kolega rozhodl, že rychleji tam budeme, když půjdeme pěšky. Pochopitelně i se zavazadly, která jsme si nemohli nechat v hotelu, protože ten byl na opačnou stranu, než jsme nyní potřebovali být, a tak jsme ho po příletu vynechali. Na recepci nám popsali cestu, a ruský kamarád s radostným úsměvem zdůrazňoval, že to je blíže, než říkal taxikář, nikoli „не далеко“ ale vlastně blízko, tedy skoro za rohem (rus. „за углом“), což představuje prý sotva dva kilometry. Jediné, co bylo odpovídající pěšímu výletu při -35 °C byly naše boty. Tím ovšem výčet výhod končil, protože obléci si do letadla to nejteplejší oblečení je zvykem pro Rusy, ale ne pro nás, civilizací zhýčkané Evropany. S dánským kolegou jsme měli na zádech batoh s počítačem a „kanceláří“, ale v ruce také kufřík na kolečkách, jako druhé zavazadlo, s extra teplým oblečením. Náš ruský přítel měl pouze batoh, a vše ostatní oblečené na sobě. Tato drobnost se ukázala jako zásadní. Vyrazili jsme tedy na pěší cestu, ale upravená byla jen silnice, po které se pohybovala auta tak, že bylo zcela zřejmé, že tudy se nechodí, a je to zdraví nebezpečné. Cesta pro pěší, neboli chodník (považte, v ruštině se to řekne krásným slovem „тротуар“, s původem ve francouzském „trottoir“, mající asi evokovat pocit pohodlné procházky), byla cestička vyšlapaná ve zmrzlých závějích sněhu podél silnice. A tak jsme se vlekli, za stálého povzbuzování naším ruským samozvaným velitelem výpravy, ve vyšlapaném ledovém korytu, které bylo přesně tak široké, aby v něm uvízl i kufřík zvíci kabinového zavazadla do letadla. Nakonec jsme v těchto podmínkách nešli kilometry dva, ale více než čtyři, a proti mírnému vánku, který nám postupně bral možnost jakékoli mimiky a klení směřovaného k našemu ruskému průvodci. Kdybychom na své taxi čekali nakrásně i hodinu na recepci v první budově, dojeli bychom přesto dříve. Kupodivu mé kletby metané na adresu kolegy a jeho turistické vložky, kterou nám zařídil, asi vyslyšel ruský pravoslavný Bůh. V půli cesty začaly našemu průvodci praskat jeho boty do mrazu, jejichž svrchní materiál ztratil v té slotě pružnost, a začal odkrývat taje tepelných vrstev speciální obuvi. Nebyly totiž ruské výroby.

Na místo jednání se tak dostavila opravdu specifická trojice. Dva odborníci z Evropy se zmrzlými hubami a s výrazem zoufalství, a ruský vedoucí výpravy v botách, které měly obě špičky odlomené, sotva držící na zbytku bot, tedy typického žraloka, jakého bylo možno vidět jen v němých groteskách. Normálně piji černý čaj neslazený a polo vychladlý. Tentokrát jsem své „без сахара“, tedy bez cukru, nebyl schopen vyslovit, a ten odporně sladký nápoj jsem navíc chlemtal horký, doufaje, že se mi podaří rozmrznout, a budu dříve schopen artikulovaných zvuků. Po jednání, které nakonec oživila i naše příhoda z cesty, bylo vrcholným číslem sháňka ruského kolegy po „skoč“. Tak trochu překvapeně, ale s radostí jsme si s dánským kolegou dělali chutě na Scotch whisky, kterou oba milujeme a sbíráme k potěše nosu a půnebí, asi jako bolestné za tu cestu, ale i v tomto případě nás čekalo zklamání. „Скотч“ je totiž ruský název pro lepicí pásku odvozený od anglického „scotch tape“. Ruský kolega ji potřeboval proto, aby si omotal a oblepil své boty, kterých se nehodlal vzdát. Odchodil v nich celé následující tři dny, jen dvakrát denně měnil omotávku. Jsem si skoro jistý, že nikdo z Evropy by neriskoval zdraví svých prstů u nohou, které se draly z bot do mrazů, kdy ani dýchání na teploměr nedokázalo změnit polohu rtuti zalézající k domečku pod stupnicí.

Během této pracovní cesty nás totiž čekalo ještě překonání osobního rekordu při teplotě -49 °C. Tentokrát to byla cesta mezi strojovnou a výpustí vodní elektrárny pod přehradou. Při takové teplotě se voda vytékající z turbín, mající obvyklou teplotu kolem 4 °C, mění na okamžitě mrznoucí páru velmi ochotně. Jen pro představu – je to stejný teplotní rozdíl, jako když si při pokojové teplotě zalijete zelený čaj vodou kolem 75 °C. Vydali jsme se do té mlhy způsobené 100% vlhkostí vzduchu, opět ve všudypřítomném mírném vánku, a opět jsme volili cestu pěší, a pohrdli autem, protože to bylo přeci jen kousek, blíže, než už známé „за углом“. V tomto případě to bylo dokonce skoro vedle (rus. „рядом“). Jako bych v tom mraze ztratil pud sebezáchovy, když jsem těmto popisům vzdáleností uvěřil. Po asi půl kilometru na zpáteční cestě, kdy už jsme byli porostlí jinovatkou, jako všechno kolem, mi můj dánský kolega sdělil, a to bez známky humoru, že můj nos ladí barevně k okolí, neboť je krásně bílý. Když jsem se za něj chytil rukou v rukavici, žádný dotyk jsem v obličeji necítil. Jediné, co mě v té bezútěšné situaci zbývalo, bylo sundat si rukavici, uchopit rampouch mezi očima, který fakt studil, všechno přiklopit druhou rukavicí a šálou a upalovat do strojovny, kde bylo příjemně protože kolem nuly, a u budiče generátoru jakési teplo dokonce nesměle sálalo. Dnes už mohu říct, že jsem měl víc štěstí než rozumu. Nos vypadal, jako když jsem to přehnal se sluněním, ale jinak, mimo úporné mravenčení, když přicházel k sobě, tedy vlastně ke mně, jsem žádné následky neměl.

Po řadě opravdu nepříjemných zkušeností se už v Rusku, zejména v zimě, držím prošlapaných cestiček, i když se jeví jako velmi nelogické proto, že obvykle nevedou tou nejkratší cestou, ale různě se klikatí v jinak volném terénu. Častokrát jsem se totiž dopustil té pošetilé snahy jít co nejkratším směrem, zejména, když jsem se pohyboval v hlubokém mrazu ve snaze utéci mu. Jenže zatímco hloubka mrazu je objektivně měřitelná, hloubka sněhu je zcela nepředvídatelná, protože v Rusku, a tím spíše na Sibiři je běžné, že výkopové práce se provádějí stejně, jako vše, tedy náhodně, a zcela bez potřeby dokončení, protože přísloví „Práce není zajíc, ta ti neuteče!“ zde platí za hlavní pravidlo, jakkoli zajíce si Rusové zaměnili za silnějšího vlka (ruský ekvivalent našeho úsloví je „Práce není vlk, do lesa neuteče!“ rus. „Работа не волк, в лес не убежит!“). Sníh spolehlivě skryje nepořádek, a jen místní vědí, kde pod těmi metrovými návějemi číhá zrada, kterou si od podzimu pamatují, případně si ji dle drobných indicií dokážou představit. Takto jsme si, se stejným ruským kolegou, zkracovali cestu na elektrárnu v Novosibirsku, plnou zmrzlých a ledových šlápot, která s každým krokem hrozila vymknutým kotníkem. A tak jsme se vydali „bezpečnější“ cestou přes park s pohádkově panenskou pokrývkou sněhu, která pod mírným vánkem vytvářela na slunci jiskřivou nádheru. Stále jsem šel za kolegou, a v jeho šlépějích, protože on ten terén číst umí. Jen pár kroků jsem udělal kratších, namísto neobvyklého kamarádova poskakování, které jsem vnímal jako jeho obvyklou radost ze života tam, kde ji nikdo druhý nevidí. Nebyla to však radost, ale zkušenost, které jsem nedbal, a zapadl do příkopu, jehož dno jsem nohama nedosáhl, neboť jsem zůstal viset za batoh na zádech, a za druhý batoh, který jsem měl zepředu a stále při sobě, protože jsem tehdy měl o 20 kg více než dnes. Když mě kolega vytahoval, vysvětlil mi, že ta mírná vlnka, za kterou on skočil, a před kterou jsem zahučel do výkopu, je přeci jasným důkazem, že by tam mohla být jáma, a mohl si ukroutit hlavu nad naší evropskou neschopností přežít.

Sejít z vyšlapané cesty je v Rusku nebezpečné možná více než v našich podmínkách, a netřeba v tom hledat jinotaje. Snad jen poučení, že ne každá procházka pěšky je v Rusku zdravá.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama