Reklama
 
Blog | Karel Vála

Střípky z cest po Rusku, tentokrát cestou vlakem

V listopadu roku 2014 jsem cestoval, opět s ruským kolegou, kamarádem, na velkou konferenci společnosti „RusHydro“ o měření a diagnostice vibrací na vodních elektrárnách v Rusku. Pro své vyprávění dám mému příteli jméno Maksim (rus. “Максим“), zde zjednodušeně Maxim. Nevím proč, ale asi proto, že se mi při vyslovení tohoto jména vybaví minimax. Maxim je družný rodilý Sibiřan a hasit požáry, které dokáže založit svou nevázaností mnohdy hasicí přístroj potřebují. Navíc jsme si v těch šílených nápadech nějak blízcí. Postava je to skutečná, ale jméno je smyšlené. I když, u Maxima se nikdy neví, jestli to všechno není jinak.

Celá akce se konala v areálu podnikového hotelu velmi výjimečné Sajansko-šušenské vodní elektrárny. Neznám mnoho jiných staveb v energetice, které více odráží ruský maximalismus symbolizovaný pokořením přírodního živlu. Jenže příroda, reprezentovaná fyzikálními zákony, jim to nepokorné pokoření velmi tvrdě oplatila, s desítkami nešťastně mrtvých a zničením téměř poloviny celé stavby v srpnu 2009. (Pro technické zvídavce doporučuji informace na Wikipedii, ale dají se nalézt i odborné popisy od českých specialistů, např. v tomto odkazu.) Po opravě a znovuspuštění, kterému jsme asistovali, se stalo toto výjimečné vodní dílo příkladem, jak důležité je nejen vibrace měřit, ale i fyzice věřit.

Elektrárna je zabudovaná do úpatí skalního masívu s přehradou na severovýchodním okraji horských pásem Sajano-Šušenské přírodní rezervace. Je to kus krásné přírody, kde řeka Jenisej nabírá sílu a mohutnost, a elektrárna zužitkovává neobvykle vysoký spád vody daný využitím horského terénu, a tedy velkou potenciální energii vody. V carských časech to byl prostor pro vyhnance, kam se dá dostat jen jedinou cestou, kontrolovaně přes Abakan, a dodnes se tak pod kontrolou cestuje do této oblasti důležité infrastruktury Ruska.

My jsme tehdy volili dopravu kombinovanou, zážitkovou v její druhé části. Do Abakanu jsme totiž přiletěli z Moskvy, ale pak jsme měli v plánu, po skončení konference, pokračovat v rámci servisu do Novosibirska na tamější vodní elektrárnu. Z Abakanu do Novosibirska vedou dvě cesty po souši, tedy po kolejích nebo autobusy, a jedna zdánlivě pohodlná vzduchem. Autobusy, a jejich 35 hodin nejistoty, jsme zavrhli ve společné shodě. Po kolejích je to den cesty, ale s využitím části Transsibiřské magistrály dokonce jen 22 hodin. Vzduchem to tehdy šlo jen s mezipřistáním v Moskvě (podívejte se na mapu, prosím, je to lán světa), ale díky časovému posunu, který jednu cestu fakticky „zapomene“, to lze stihnout za půlden. Dohromady však celkem minimálně devět hodin letu a nejméně tři hodiny tupého zevlování po kontrolách v davech stejných pošetilců.

Bylo tedy rozhodnuto, že cesta po železnici, ačkoli časově delší, poskytuje jistou formu pohodlí, a já souhlasil. I přes varovnou radost Maxima, která mohla znamenat jediné, že přežijeme-li jízdu vlakem, budeme potřebovat den na rehabilitaci. A bylo to tak i naplánováno. Oněch 22 hodin, které nás čekaly mezi pátečním odpolednem a sobotním popolednem, mělo být zážitkovou jízdou, se záložní nedělí na výlet po Novosibirsku, ale spíše jako spolehlivá doba na „vyléčení“, aby nás v pondělí pustili na elektrárnu.

Celý přesun začal obsazením kupé pro čtyři, které však Maxim velmi zkušeně skoupil celé jen pro nás dva. Průvodčí našeho vagónu, děžurnaja (rus. дежурная), která nám roznášela povlečení nechápala, proč chceme čtyři, když budeme jen ve dvou. Složili jsme si zavazadla do kupé a Maxim zajistil hlídání našich věcí, u již známé děžurné, která byla v mém věku, a dobrého rozmaru, když mě Maxim představil jako mezinárodního specialistu přes vibrace z Čech, a já pro nás navíc zakoupil pravé drážní stakany s nerezovým podšálkem s krásně vyvedenou ruskou orlicí a ujistil ji, že z toho budeme za jízdy pít i čaj, a chodit si k ní pro kypjatok (rus. кипяток), tedy vařící vodu.

Seznam věcí, které bylo třeba koupit před cestou byl rozdělen do tří kategorií. Pití, jídlo a hygiena. Na pití jsme potřebovali každý lahev vodky, což zajišťuje přísun všeho potřebného na muže a den na dráze, jak mi bylo vysvětleno již před mnoha lety, a teď jsem svou znalostí Maxima příjemně překvapil. My jsme ovšem byli výprava zodpovědná, a díky mé předvídavosti naučené největším Čechem Cimrmanem, jsme vše vynásobili dvěma. A tak jsme k těm dvěma půllitrovkám přikoupili ještě dvě litrovky. Shodli jsme se i na vodě v množství solidním, a to i namísto piva a vína, které by stejně nebylo kde chladit. Nakonec jsme jako pivo přeci jenom vzali alespoň dvě, samozřejmě krát dvě, vychlazené litrové plechovky ruského piva, na první hodinu jízdy. Jiná piva se dala také koupit, ale jen ruská se prodávala chlazená. Marketing pro jasně zacílenou skupinu, k níž jsme se právě sebevražedně přidali. Někdy se to tak sejde, a nebývá to pořád; tentokrát jsme se ale opravdu rozšoupli. Já na kuráž, Maxim z radosti, že mě skolí ruským stylem života na dráze, a oba, že se nám docela daří.

Jídlo počítal Maxim velmi pragmaticky. Každé tři hodiny něco teplého, ale občerstvení, nazývané v ruštině příhodně „zakusky“ (rus. закуски), abychom nepili na lačno, bude pořád. Za solidní teplé jídlo je pro místo, kde teče vařená voda bez omezení, ideální tzv. lapša, což je instantní jídlo, asijské nudle v polévce roztodivných kombinací a syntetických chutí, které se stanou po pár dnech nerozlišitelné, později dokonce zdraví škodlivé pro absolutní likvidaci chuťových buněk. Šest lapš, dvě uzené a dvě sušené ryby, jeden salám, šrůtek uzeného a po třech plechovkách šprotů, tresek a sardinek, velkou zavařovačku kvašené zeleniny, cibuli a hořčici také on vynásobil dvakrát. Chleba jsme měli pro každého solidní zásoby, protože ten se jí ke všemu, i k vodce. Hygienu reprezentovaly vlhké ubrousky, role utěrek a krabice papírových kapesníků, ale to jsme pro jistotu vynásobili čtyřikrát, když jsem viděl tu rybárnu, kterou si vlečeme k pokladně. Paní pokladní nám záviděla cestu do Moskvy. Dle velikosti nákupu chuděra usoudila, že jedeme až tam. Byl to ale docela kvalifikovaný odhad, protože nákup vypadající pro dva a na tři dny, jsme vlekli v osmi obřích igelitkách, které se prodávaly jen movitým, protože těch osm kusů pevného igelitu bylo dražší než lahev levné vodky.

Rozhodl jsem se, že nastavím hranice hygieny, a abych Maxima motivoval, požádal jsem o prvotní dezinfekci. Pochopil velmi ochotně, a za dezinfekci určil vodku v litrovce, aby jí bylo dost. Za půlhodinu do odjezdu jsme se zabydleli ve svém kupé tak rusky věrohodně, že i kolemjdoucí ve vagónu záviděli, a nabízeli se, že pocestují s námi, a to kamkoli. Ještě jsme nevyjeli, a v kupé už se mísily vůně jako u krbu v baňi. Topení frčelo, to prý je nutné, abychom měli rezervu tepla na cestu, a tak jsme ještě přitopili vodečkou, aby rybám nebylo v žaludku zima, když plavou v tom vychlazeném pivě. Myslím, že v popisu nestřídmé konzumace a poživačného jednání dvou cestujících ve vlaku, kde všichni dělali totéž, netřeba pokračovat. Stejně bych byl podezříván, že si to nemohu pamatovat.

Prozřetelně jsme se však vzájemně udržovali v orientovaném stavu procházkami ke stále krásnější děžurné, které jsme se, kupodivu, také stále více líbili. Jak říkám, ti, kdo v Rusku cestují vlakem na delší cesty, ti si to umí užít. A my měli jen jeden den. Vrcholným sportovním výkonem, jakkoli s dopingem již dopitých dvou lahví dezinfekce, byla procházka kolem jedenácté v noci, a to po nádraží. Zasněženém, krásně tichém, protože pustém, a tak jsme nemuseli řešit společenský oděv, když jsme z okna zahlédli vystavenou parní lokomotivu, která skonala v péči bolševiků. Šli jsme do toho patnáctistupňového mrazu v šortkách, tričku a v krosech. Naše spolehlivá děžurnaja nám potvrdila, že máme nejméně 10 minut času, protože čekáme na průjezd protijedoucí nákladní soupravy, a pak teprve pojedeme. Opustili jsme své vyhřáté doupě, a šli se fotit k mašince, která pamatovala Lenina, který prý na ní, a s Naděždou, jezdil do vesnice Šušenskoje vzpomínat na společné mládí a seznámení, když tam byl ve vyhnanství. (Bylo to napsáno na pamětní cedulce, jen asi ne tak doslova.) Velmi rychle nám začalo docházet, že venku je přibližně o 40 °C teplota nižší, než na co máme úbor a fyzickou kondici. Vydali jsme se nazpět, bylo to jen přes tři koleje, abychom byli rychle v teple. Jenže mezi naším vlakem a námi právě projížděl ten vzpomínaný náklaďák. Se dvěma ufuněnými mašinami vepředu a jednou zadní, kterou jsme již viděli ve stavu mírné apatie vůči umrznutí, protože jela asi po třech minutách za těmi prvními dvěma. Náš vlak nám neujel, ale zahřát jsme se museli sami a rychle, a najíst. Čaj nám přinesla děžurnaja až do kupé. Před touto, nyní již rozněžněnou, ošetřovatelkou nás zachránila ta neskutečně omamná vůně šprotů mísící se s nakrájenou cibulí, sušenými rybami, vodkou a pivem z vypitých litrovek pečlivě pohozených do netříděného odpadu v jedné z tašek u našeho vchodu. Přes takové silové pole neměla odvahu vstoupit, díky Bohu…

…probudil jsem se na povlečení, které jsem nepovlékl, ale alespoň pod sebou rozbalil. Maxim spal na igelitových pytlích s povlečením a netříděným odpadem. Brýle jsem měl na noc spolehlivě schované ve tvrdém pouzdru a botě, což byl důkaz, že jsme uléhali spořádaně. Nespěchal jsem, na to jsem byl příliš daleko od reality. Oknem jsem krátkozrace zíral na absolutní bílo, kde se jen něco tmavého míhalo pravidelně zprava doleva. Sloupy elektrického vedení. Jsme tedy už na magistrále. Jenže když jsme vyjížděli, tak jsem seděl ve směru jízdy, ale nyní na stejné posteli, a ve stejném kupé, na to už jsem si vzal brýle a koukl na číslo u dveří, teď jedu na druhou stranu. A všude je bílo.

„Maxim, ty alkáš (milé oslovení pro opilce – rus. алкаш), že tys to koupil na druhou stranu?!“

„Říkal jsem ti, že máme celý víkend na výlet,“ odvětilo mi cosi chraplavého z hromady igelitu.

„No nekecej! Proto jsi mi nedal jízdenku? Že abych ji neztratil?!“ začalo se mi jasnit.

To už se mi Maxim poškleboval, k mé úlevě, že jsme přece přepřáhli na elektrickou mašinu magistrály, kterou nám připojili z druhé strany, a proto nyní jedeme obráceně. Krasnojarská železniční dráha se napojuje na Transsibiřskou magistrálu ve městě Ačinsk. Tam nás konečně napojili na magistrálu, která se elektrifikovala skoro třičtvrtě století, až do tohoto tisíciletí. Z Abakanu jsme jeli dieselem z oblasti, kde se vyrábí takové množství elektrické energie, které odpovídá třetině spotřeby celé České republiky. Rusko je ve svých paradoxech nepřekonatelné. A ten sníh byl v této části Sibiře a listopadu celkem normální všude, ale teď jsme jeli nížinatou placatou zemí, kdy kolem trati nebyl násep, který v obydlených částech brání výhledu po krajině. Sovětské doby se podepsaly i na utváření pohledu do krajiny na to, co mělo a mohlo být vidět.

Ranní hygiena již probíhala ve vagónech na plné obrátky, a tak jsem se zeptal Maxima, jestli už si vyčistil zuby. Netušil jsem, že ho tak přiměji vstát a hledat zubní kartáček. To ovšem byla zase má radost vidět jeho úžas, když jsem mu nalil „zubní pastu“ ve formě dezinfekce do stakanu, s kritikou jeho pošetilého počínání s kartáčkem na zuby v těchto podmínkách. Po této nouzové ranní hygieně jsme se rozhodli, že se přesto více zkulturníme před snídaní, k čemuž dal podnět i Maximův telefon, pár týdnů nový smart phone, který měl zamčený, ale heslem byl obličej uživatele. Nebyl rozpoznán.

Naše kupé bylo druhé od WC, a tak jsem vyrazil v momentě, kdy jsem zaslechl povědomé bouchnutí dveří, a v chodbičce svítilo zelené světýlko oznamující nezamčenou toaletu. Měl jsem štěstí, protože WC bylo ve stavu, kdy se již po necelých pěti minutách mého úklidu dalo použít. Přesně v momentě, kdy jsem se dostával k tomu zásadnímu, proč jsem byl v té nerezové komůrce, začaly se zpoza dveří ozývat dva ženské hlasy, a sílily, aby bylo jasné, že tam jsou. Byl jsem v klidu, protože pečlivě zamčený a na chodbě navíc žhnulo červené světlo, které o tom dávalo vědět čekajícím.

Po chvíli se však ozvala otázka, která zjevně směřovala do mého prostoru: „Kdo tam?“

„Já!“ odtušil jsem.

„Co tam děláte?“ následoval okamžitě druhý dotaz, ne nepodobný výslechu.

Přišla mi komická celá ta situace, a tak jsem se pokusil o vtip, že já jsem tady a ne „tam“, kde jsou ony, a „tam“ já ani být nechci, ale jsem tady, kde opravdu jsem, jak určitě vědí dle červené lampičky, a to co dělám je jediné možné, kvůli čemu se sem chodí. Nedělám si iluze o své ruštině, ale odezva byla velmi komisní. Schytal jsem to, že jsem neuctivý mladý muž, což nevím, jak zjistily, ale potěšilo mě to, který nesrozumitelně, a tedy neslušně odpovídá, když se starší ženy ptají.

„Rozumíte? Řekněte jasně, mladý muži, co tam děláte!?“ řekla jedna, ale zjevně za obě, možná i za všechny ruské pracující ženy.

„S´rú!“ bylo přesně to, co jsem vykřikl namísto odpovědi. Mé aktuální tlakové poměry zabránily správné výslovnosti ruského, s češtinou shodného seru (rus. серу), ale s důrazem na první slabiku. Já zdůraznil tu druhou, zato však úlevně.

Bábušky zaáchaly, a přerušily výslech.

„Jak dlouho ještě?“ ozvaly se, když se vyhekaly.

To jsem si ovšem nemohl nechat ujít, a společně s Péťou z Pelíšků jsem zřetelně zahlásil: „Dólgo!“ A tentokrát jsem si dal na přízvuk pozor.

„Ради Бога!“ tedy „Pro rány Boží“ zněla odpověď a následoval vytoužený klid.

Po deseti minutách, které jsem prožil v klidu a v naději, že to vzdaly a odešly, jsem při otevření dveří pocítil radost, že jsem svou potřebu již vykonal. Ty dvě saně tam stále byly, a nedaly mi ani milimetr chodby zdarma. Naše váhové kategorie byly vyrovnány, jen ony měly výraznější tvary, protože byly o hlavu menší. Prosmýkl jsem se podél oroseného ledového okna, které mi po právu umylo záda, a Maxim mi do dneška připomíná, že to moje „s´rú“ bylo slyšet přes celý vagón.

Do Novosibirska jsme dojeli na čas, ale cestu z nádraží si nepamatuji, protože jsem usnul okamžitě po dosednutí na zadní sedačku zajištěného auta pro náš transport. Dokonce i Maxim si sedl dozadu a usnul. Z letiště je to na naše obvyklé ubytování u Obského moře, jak se tam říká obrovské vodní ploše na přehrazeném veletoku řeky Ob, jízdou autem asi hodinu a půl v odpoledním provozu.

V neděli po obědě jsme již byli podobní normálním lidem, a i Maximův telefon poznával svého majitele na první pokus. A tak jedinou připomínkou našeho vlakového dobrodružství byl všudypřítomný rybí odér, který se s námi nesl i v pondělí při práci v elektrárně. Teprve na poradě u vedoucího cechu diagnostiků byla odhalena příčina toho zápachu. Když jsem vyndával dokumentaci z igelitové tašky, mrkal na mě z jejího dna šprot. Schoval se nám tam asi jak jsme narychlo uklízeli před výstupem z vlaku…

…odpoledne jsme ho slavnostně vypustili do přehrady, ale podle bezvládného pohupování na hladině už to pro něj zřejmě bylo pozdě.

Reklama