Reklama
 
Blog | Karel Vála

Střípky z cest po Rusku, tentokrát o Stalinovi nad vodkou

Je 8. května a oslavujeme konec druhé světové války v Evropě. Vzpomněl jsem si na jednu historku z mých setkání s ruskou realitou, která se tak trochu ke dnešku váže.

V Rusku se konec války bude slavit až zítra, vlastně tak, jak to bývalo zvykem i u nás před třiceti lety. Bude se oslavovat Den vítězství, v ruštině «День Победы», a druhá světová je Velká vlastenecká válka, rusky «Великая Отечественная война». V té válce zemřelo 27 milionů lidí Sovětského svazu. Kdekoli jsem se v Rusku ocitl, nebo se potkal s Rusy na cestách, nebylo možné nepotkat někoho, komu v rodině někdo nezemřel během té války. Když pak došlo na večerní povídání při vodce, pivu a rybách, nejednou se řeč stočila právě na tuto část genetické výbavy sovětského a dnes i ruského člověka. Druhá světová válka byla v Rusku vždy součástí národního sebevědomí, ale dosud je také účinným afrodisiakem propagandy Putinova Ruska.

Potkal jsem člověka, asi o pět let staršího, tedy také narozeného po druhé světové válce. Vzděláním je specialista na projekty v energetice, inteligentní, rychlý v uvažování, zábavný vypravěč s opravdu příjemnou ruštinou změkčenou ukrajinským původem. Jenže, a někdy to tak prostě v Rusku bývá, také člověk obdivující Putina. Pro jeho sílu. Jak si vzal Krym a ptát se nemusel. Pili jsme, a stále více se neshodovali v názorech. Ale spory jsou od toho, aby se zapíjely.

Jenže pak došlo na sílu Stalina, a jeho pořádky, bez kterých bychom si přece takto ani nepovídali. On by se nenarodil, a já už vůbec ne. On recitoval to, co i já se učil před lety, a já jsem mu začal svou lomenou ruštinou měnit dějepravu o jeho Stalinovi. O genocidě vlastního národa, i když to navíc ani nebyl Rus. O jejich osvobozování, které ještě vylepšili v 68. Jako bych se slyšel v duchu „to neděláš dobře, s těma sirkama…“. Jenže já si přesto škrtnul, a vzplál, a odmítl s ním pít na Stalina. Chápete? Odmítl jsem vypít stakánčik vodky, a ještě jako host. I přes alkoholem a emocemi pozměněné vnímání jsem pochopil, že jsem asi šlápl do maléru.

Vypil svoji sklenku. A řekl, že mi vysvětlí, co to je národní vědomí, hrdost a vlast, tedy «Родина мать». Za Velké vlastenecké přišel o dědu. Otce maminky, původem z Ukrajiny. Domů prý přišlo oznámení, že padl při bitvě o Sevastopol (podzim 1941 – léto 1942).

„Jeho jméno je na desce pomníku obránců Sevastopolu, chápeš?“ ukázal fotografii na mobilu.

Stále jsem sice nechápal souvislost se mnou odmítnutým pitím na Stalina, ale tak trochu s úlevou jsem přijal jeho vyprávění. Jenže pokračování mě opravdu vyvedlo z míry. Děda se totiž, někdy kolem července roku 1945, objevil prý doma.

„Ale vždyť jsi říkal, že je na desce pomníku?“ opáčil jsem.

„Oni ho druhý den odvedli tajní, a rodina už ho nikdy neviděla,“ vysvětlil.

„Pro Boha živého,“ říkám, „a ty ještě hájíš Stalina?“

„Nic nechápeš a nikdy nic nepochopíš,“ odsekl. „Odvedli ho, ale nechali ho na seznamu hrdinů. Stalin určitě věděl co dělal. Můj děda nemá hrob, ten by stejně neměl, ale má pomník! Moje máma vystudovala, vdala se za Rusa, já jsem vystudoval a vzali mě i do strany.“ triumfoval.

Nakonec jsem si s ním připil na jeho dědu.

A on slíbil, že přede mnou nebude mluvit o Stalinovi. Stejně bych to nepochopil.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama