Reklama
 
Blog | Karel Vála

Střípky z cest po Rusku, tentokrát o uvíznutí v Magadanu

Magadan je od Moskvy necelých 7,5 tisíc kilometrů daleko, stejně jako New York. Magadan není, z pohledu naší doby, nijak nedostupný, podobně jako New York. Je to jen osm hodin letu v osmi časových pásmech. Ale pro Středoevropana i pár století a možnost pochopit něco o životě v těžko uvěřitelných podmínkách.

Jezdím od roku 2013 na Usť-Sredněkanskou vodní elektrárnu, postavenou na řece Kolymě poblíž stejnojmenné osady, která dala jméno i elektrárně. Cestu mezi Moskvou a Magadanem lze snadno naplánovat, ale dál jste závislí na místních minibusech, tzv. maršrutkách. Magadan se tedy přirozeně stává základním táborem při cestě tam, či zpět. Město Magadan má velmi krátkou historii, založenou na nechvalně známém budovatelském úsilí vězňů Kolymských táborů nucených prací, organizovaných pod názvem Gulag. Zkratka ГУЛАГ je z ruského názvu pro „Hlavní správu nápravně-pracovních táborů“. Pro zájemce o více informací o tomto brutálním otrokářství v sovětské společnosti doporučuji reportáž z magazínu Koktejl z roku 2002. V textu zmíněná „rozestavěná vodní elektrárna na řece Kolymě“ byla ta „moje“.  Jsou zde pěkně popsány stejné zkušenosti ze stejné oblasti, které jsem získal jen o desetiletí později. V roce 2013 se konečně začaly zprovozňovat první dvě turbíny zmíněné elektrárny, a to jako dárek k 60. výročí Magadanské oblasti, jak hlásal nápis ve strojovně. Byl jsem u toho, ale o tom možná jindy. Myslím, že pro vykreslení kulis mé vzpomínky tento popis reálií stačí.

Byl červen, školákům již začaly prázdniny, ale po Ochotském moři pluly stále ještě kry, takže na šašliky na „pláži“ poblíž Magadanského přístavu to nebylo. Volili jsme proto s kolegy procházku po městě, a na cestě do místní restaurace i návštěvu muzea Gulagu. Vidět artefakty po mrtvých, za živa ničených lidech, působí velmi nepříjemně, skoro až nereálně, kdyby na všem nebyly zřejmé stopy používání. Jako by se k té atmosféře bezmoci hodila, byla tam stařenka, která měla na starosti prodej vstupenek. Stará paní, ale velmi vitální, a se živým zájmem o „své“ zákazníky. Mám rád tyto příležitosti mluvit s někým, kdo je živou historií místa. A paní biletářka nezklamala.

Původem byla Ukrajinka, a v roce 2013 jí bylo na ruské poměry úctyhodných 78 let. Dali jsme se do řeči, ještě konsternováni po tom, co jsme viděli v muzeu, a s úžasem jsem zjistil, že paní žije v Magadanu právě 60 let, tedy tolik, kolik slaví Magadanská oblast. Vysvětlení znělo skoro jako doplňkový program muzea. Když jí bylo 18 let, a dokončila jedenáctiletku, byla v Kyjevě zaškolena na spojařku a očekávala, co jí život přinese, tím spíše, že tehdy nedávno zemřel Stalin. Po svém studiu, jako všichni ostatní, dostala umístěnku. Ona do Magadanu. Bez ptaní byla odeslána pracovat pro čerstvě založenou Magadanskou oblast. Tehdy se do Magadanské oblasti neodesílali jen trestanci do nuceně pracovních táborů v systému Gulag, ale i zcela obyčejní lidé z celého Sovětského svazu. Jejich predispozicí byla většinou národnost jiná než ruská, nevhodný rodokmen, a někdy jen potřebnost profesí, ke kterým byli vyučeni. A spojařů byl zrovna nedostatek na druhém konci světa země sovětů.

Dostat se v roce 1953 do Magadanu, a případně zpět, bylo možné pouze lodí. Železnice začínala až v Jakutsku, ale cestovat se tam dalo přetěžko. „Trasu“ do Jakutska, jak se té silnici říká, protože tam jiná stejně není, stále ještě budovali trestanci, kteří na ní umírali. Stavěla se od roku 1932 do roku 1975 a říká se jí cesta na kostech. Bez ní se dalo méně nebezpečně cestovat jen v zimě, kdy mráz umožnil projet přes zamrzlé močály a blata. Letiště Sokol, vzdálené 50 km od Magadanu, začalo pro hromadnou přepravu osob fungovat až po úpravách po roce 1980.

Dnes stará paní tehdy připlula jako osmnáctiletá, vystrašená, po několika týdnech na lodi, do města sotva vzniklého z přístavu a důlního osídlení. Mezi vyhnance zajišťující těžbu a průzkum, a kde všude kolem byli jen zločinci. Pracovala na poště jako telegrafistka, a nedokázala si vydělat na cestu domů, protože lodní lístek byl pro ni nedostupný i z důvodu časového. Kdo by nechal odjet zaměstnance na čtvrt roku trvající dovolenou? Původně prý přijela na pětiletku, jak jí slibovali pracovní komisaři, ale musela zůstat napořád. Nikdy a nikoho už ze své rodiny a přátel neviděla. Dožila se ve svém budovatelském vyhnanství, jak sama svůj život nazývala, sice doby, kdyby se konečně mohla zaletět podívat na Ukrajinu, ale to již postrádalo smysl, protože nezůstal nikdo živý, koho znala a za kým by mělo cenu jet.

Nezahořkla, ale i po těch letech trochu smutně mluvila o dědovi a tatínkovi, kteří padli ve Velké vlastenecké válce, a o své mamince, kterou tehdy zanechala doma zcela samotnou s mladší sestrou. Byla odvlečena z celého svého tehdejšího života. Do úplně jiného, cizího. Ale měla prý nakonec štěstí na dobrý život, i když se nikdy nevdala. Z pošty se dostala přes studium na místo učitelky. A teď si přivydělává k penzi jako biletářka v muzeu, a protože tam chodí děti na návštěvy v rámci školní výuky, tak má „svoje děti“ stále kolem sebe, a má stále komu vyprávět. Viděl jsem na ní, že je na „své“ oblastní kulatiny docela hrdá.

Druhý den jsem se vracel přes Moskvu domů. Je velkým štěstím, že to zní tak jednoduše, a ve dnešním světě téměř nudně.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama