Reklama
 
Blog | Karel Vála

Střípky z cest po Rusku, tentokrát tajně v Bělorusku

Poprvé jsem navštívil Bělorusko v roce 2011. V rámci práce a obchodních aktivit jsem tehdy byl v Moskvě, když vznikl návrh na návštěvu rafinerie v Bělorusku, kde byla požadována servisní pomoc a revize na systému měření vibrací strojů. S ohledem na velmi dobrou silnici mezi Moskvou a Minskem padl nápad zajet na ty dva pracovní dny na sever Běloruska autem. (Místní ani jiné konkrétní informace nejsou důležité, a nebudu je raději uvádět)

Rusko s Běloruskem mělo v té době již fungující celní unii, a tak mi připadlo zcela logické, že platné vízum pro Ruskou federaci by mi mělo stačit, v čemž mě utvrzovali i mí ruští kolegové. Během jednoho dne, po zaslání osobních údajů včetně kopie pasu, jsme získali potvrzení, že nás v závodě očekávají, a zajistili nám i ubytování v podnikovém hotelu.

Na místo jsme dorazili na noc, po poměrně pohodlných asi 10 hodinách cesty. V hotelu nás již čekali, předali klíče a popřáli dobrou noc s tím, že ráno vyřešíme administrativní náležitosti. Organizace tedy klapala skvěle. Ráno jsme odevzdali doklady na recepci, aby nás patřičně zaregistrovali k pobytu, a obdrželi jsme již připravenou propustku do podniku. Doklady totožnosti prý potřebovat nebudeme, protože podnik a hotel jedno jest, a máme-li propustky, jsme považováni za vítané hosty. Zacházení s cestovními a osobními doklady je vždy v zemích bývalého Sovětského svazu poněkud specifické, a tak jsem se nijak nebránil.

Překvapení nastalo až navečer, po návratu z pracovního dne. Vše se vydařilo, na druhý den jsme již měli domluveno setkání s technickým ředitelem, a jednání o servisní smlouvě. Těšili jsme se na sprchu a večeři, a takto naladěni jsme si šli vyzvednout klíč od pokoje a své doklady. V recepci nás však čekala ustaraná recepční s hotelovou ochrankou.

„Gaspadin Karel, jak jste se k nám dopravil?“ zeptal se mě uniformovaný muž z podnikové ochranky, který mě ten den ráno oslovoval tavárišč. (V těchto zemích je podivným zvykem považovat první napsané jméno v pasu za příjmení. K čertu s popisky kolonek, když v jejich dokladech to tak je.)

„Z Moskvy bych to pěšky nešel,“ zavtipkoval jsem, „takže autem, tady s kolegou, vždyť víte, že nám hlídáte auto na parkovišti před hotelem,“ neodpustil jsem si pokus o sarkasmus.

„A na hranicích vás nekontrolovali?“ zůstal chlápek s elpíčkem komisní, listuje a dívaje se do mého pasu.

„Kupodivu ne. Je to příjemné cestovat, když jste s Ruskem v unii. Cítil jsem se jako v Evropě, kde jsou hranice poznat jen dle cedulí,“ pokračoval jsem v bodrém seznamovacím tónu.

„Tady nejste v té své Evropě,“ zněla asertivní opověď, která mě měla varovat.

„To jsem si všiml,“ odsekl jsem, a těšil se na sprchu.

Sprcha opravdu přišla a byla studená: „Gaspadin Karel, nemáte vízum pro pobyt v Bělorusku, což je vážný zločin proti zákonům Běloruské republiky, a musíme vás předat milici.“ („Преступление“ zní jako přestupek, a lze to tak i přeložit, ale původní význam, a také intonace toho uniformovaného úžasňáka dávala tušit, že hovoří ke zločinci.)

„To snad nebude úplně nutné, vždyť jsem váš tavárišč, vzpomínáte, i v podniku jsem byl, pracoval, a určitě ještě i budu,“ pokusil jsem se o družbu.

„No právě, že v podniku jste byl! Jen proto vám říkám, že když do patnácti minut seberete své věci z pokoje a odejdete, bude váš zločin zapomenut, protože milici jsem ještě neinformoval. Nyní na tu čtvrt hodinu odejdu a kontrolu ubytovaných provedu až potom,“ zněla nabídka, která se neodmítá. Dal můj pas paní recepční, odcházel, a mému „děkuji“ nevěnoval pozornost.

Za deset minut jsem se loučil s recepční a nabízel, že tu strávenou noc samozřejmě uhradím, aby nebyli škodní, když jsou tak laskaví. Odpověděla roztrháním mého registračního formuláře a propustky do podniku se slovy: „Ještě to tak!“ a dala mi pas.

Jenže my jsme měli ještě jeden problém. Kolega, i když sám, prostě musel na schůzku druhý den, a já zase musel někde do druhého dne přespat. Vzhledem ke „skartaci“ mých stop se ruský kolega troufl zeptat, kde že bych mohl do druhého dne nocovat. Paní napsala jakousi adresu na lístek a dodala, že tam žádné doklady nikdo nezkoumá, protože to je za městem. Ještě se nám dostalo poučení o tom, že jsem tam nikdy nebyl, a o neformálním ubytování nám nikdo nic neřekl.

Kolega mě zavezl na udanou adresu, což byla poměrně nově vyhlížející vila asi půl kilometru za cedulí města v oblasti připomínající naše satelitní městečko ve výstavbě. Po cestě jsem si koupil i něco k jídlu a pití, a tak jsem se začal cítit vcelku normálně. Ubytoval mě chlápek v teplákové soupravě a botách Puma. Klíč od pokoje proti penězům, z ruky do ruky. Pokoj byl sice malý, ale pěkný, s velkou postelí a koupelnou. Na chodbě byla i společná kuchyňka tak čistá, jako bych byl úplně první, kdo ji použil. Spokojeně jsem si sedl ke stolu, jedl, a přitom pracoval na počítači připojen k místní wifi, která nebyla ani na hotelu, ze kterého jsem byl vyhoštěn. Po deváté večer začal provoz ve vilce. Zpočátku to vypadalo na poněkud hlasitě puštěnou televizi s porno kanály. Ze čtyř pokojů zněly čtyři různé programy. Konečně jsem pochopil, kde jsem ubytovaný… usínal jsem na pokoji bez televize, ale s kulisou monotematického večerníčku pro dospělé. Za použití podobných „hotelových“ služeb je v Bělorusku kriminál, a to možná delší než za pobyt bez víza.

Když mě kolega druhý den vyzvedával, poučeně se mě ptal, jak se mi spalo. Věděl to, ale nechtěl mě strašit. Před námi byla cesta do Moskvy přes hranice, kde sice nikoho nekontrolují, ale mohli by. Ten den jsem se poprvé v životě těšil z příjezdu do Ruska s pocitem, že jedu do bezpečí. Všechno je totiž relativní.

***

Když jsem pak téměř po roce přilétal do Minsku, vybaven vízem, na servis do podniku, kde-jsem-nikdy-nebyl, trochu jsem znejistěl, proč se mě na pasové kontrole ptají, jestli jsem v Bělorusku poprvé. Odvětil jsem, a to bez známek humoru, že ano. Pohledná vojanda se na mě podívala a řekla něco, co jsem nikdy dříve, a ani později, od pasové kontroly v post sovětských zemích neslyšel: «Добро пожаловать!» (Vítejte!) jako by něco věděla…

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama