Tato otázka se nutně nabízí s ohledem na probíhající stav vládnutí vládou, která ze všeho nejvíc připomíná sdružení pro řešení problémů premiéra než standardní vládní kabinet. Lidé opakovaně demonstrují proti takovému mrhání státními prostředky a časem jen kvůli jedinému člověku – Andreji Babišovi a jeho osobním problémům. Co mu stále dává sílu „bojovat“ proti mnohatisícovým demonstracím arogantním přehlížením? Asi bychom se měli podívat do nepříliš vzdálených historických souvislostí…
Domnívám se, že když Andrej Babiš v roce 2011 zakládal své hnutí „ANO, bude líp!“ byly jeho ambice vcelku pochopitelné. Proč se stále doprošovat někoho, kdo právě vládne, o pomoc, když by si mohl vládnout sám. Ne nadarmo se říká, že štěstí přeje připraveným, a tak asi ani netušil, jak se termínově trefil do optimálního okamžiku. Vůbec nemám na mysli českou, či mezinárodní ekonomickou situaci, jakkoli ta se právě nadechovala k růstu. Mám na mysli zásadní okamžik, který, dle mého soudu, předznamenal současnou situaci, jako žádný jiný.
V roce 2013 byl zvolen v první přímé volbě prezidentem republiky Miloš Zeman. Člověk, jehož určujícím politickým imperativem je osobní vendeta a politické vítězství za jakoukoliv cenu. Jeho vstupem do nejvyšší ústavní funkce se Andreji Babišovi otevřela pověstná hora pokladů bez nutnosti ztrapňovat se hledáním složitých hesel.
Půl roku po nástupu Miloše Zemana na Pražský hrad jím nenáviděná strana ČSSD sice vyhrála volby před druhým ANO, ale ČSSD se v té době podobala všemu, jen ne sebevědomému vítězi voleb. Z jedné strany pod nenávistným tlakem prezidenta, z druhé strany okopávaná pravicovou opozicí frustrovanou z vlastní těžké prohry, a zevnitř rozvracená vlastními záškodníky, kteří vsadili na prezidentovu nenávist a doufali v převzetí moci. Poněkud mimo stojící se uculoval Andrej Babiš s proklamacemi, že do vlády nechce, přestože ví, jak řídit stát. A to byl ten správný okamžik přející připravenému. ANO se, skoro proti vlastní vůli, nechalo „přesvědčit“ k vládnutí s ČSSD v koalici s čerstvě resuscitovanými lidovci. Tento okamžik odstartoval sled událostí, které připomínají Černobyl – vrátit již nic nešlo a řídit také ne. ČSSD se stala obětí dvou dravců – nenávistného Miloše Zemana, který si pečlivě odškrtával seznam zlikvidovaných zrádců z roku 2003, kdy potupně zrazen utekl z prezidentské volby objímat stromy na Vysočinu. Druhým dravcem byl Andrej Babiš, který cítil, že ČSSD krvácí a je ubíjena Zemanem, a tak mu jen stačilo skrze státní pokladnu hlídat své potřeby a díky celosvětově rostoucí ekonomice ještě zůstávalo dost na skvělý PR o dokonalém ANO, díky kterému je líp. Zatímco ČSSD si střídavě obvazovala rány a odrážela útoky z Pražského hradu, ANO rozdávalo koblihy. Jako dar pak ještě tehdejší premiér Bohuslav Sobotka dodal české veřejnosti mučedníka – Andreje Babiše. Toho, který všechno dělá dobře, nejí, nespí a sní i za jiné, ale kterého nikdo, až na hlavu státu samozřejmě, nemá rád.
Parlamentní volby v roce 2017 nemohly dopadnout jinak než vítězstvím ANO, ale zároveň dopadly snad nejhůře, z hlediska České republiky, jak mohly. Absolutní zkázu pak mohla zastavit jen volba jiného prezidenta než Zemana. To se však nestalo, protože zázraky se prostě nedějí. ANO vyhrálo nikoli díky Zemanovi, ale celkově volby dopadly tak, jak byla společnost naladěná. A tam Miloš Zeman zanechal stopu nepřehlédnutelnou. Bylo celkem logické, že Zeman musí vyhrát i podruhé, protože klima, které pomohlo ANO bylo ve skutečnosti jeho výherním prostředím. Vendeta, lži, nenávist, politické intriky – v tom je pan Zeman skutečným mistrem. Karty byly rozdány skvěle…
ANO se s velkým odstupem a v klidu, s navždy přislíbeným premiérským křeslem, dívalo na poražené, do nichž ještě pro svou osobní radost kopal pan prezident. ODS sice posílila, ale její vstup do vlády s ANO by byl sebevraždou. Piráti si vládnutí z principu své ideologie nemohli dovolit, protože by museli spolupracovat s těmi, na které byli „puštěni“. KSČ(M) se dostala, se svým nejhorším výsledkem od roku 1989, do situace podobné partizánskému působení. Mohli být jen záškodníky, nebo těmi, kteří se včas a moudře přidají na správnou stranu. SPD nebyla a není díky své mluvicí hlavě přijatelným spoluhráčem pro nikoho, kdo je schopen alespoň základního rozumného myšlení. Další tři demokraticky jednající, ale pro lidi nezajímavé, protože tradiční strany – TOP 09, STAN a KDU ČSL, se sice snažily vytvořit blok s ODS a Piráty, ale jejich součet hlasů nutně předpokládal spolupráci ještě s někým. Tím by sice mohlo být ANO, ale bez Babiše. A ANO bez Babiše neexistuje. Tím spíše, že jediným premiérem mohl být pouze Andrej Babiš, aby se pan Zeman politicky ukojil. ČSSD, ponížená, poražená a vnitřně rozložená se tak po trapné šarádě s celorepublikovým hlasováním odhodlala k zoufalému kroku – užít si poslední možnost vládnutí, derniéru své politické historie, i když bylo zřejmé, že se do svého stavu dostala právě díky předchozí spolupráci ve vládě s ANO a panem Zemanem. Nic se nezměnilo, jen nyní byla podstatně slabší.
Co tedy dává sílu Andreji Babišovi? Prostá matematika a primitivní lidské pudy. Sestavit vládu jinak, zejména za existence jeho excelence, současného prezidenta republiky, nelze. Miloši Zemanovi nic nebrání prosadit svůj všeničící záměr v podobě Andreje Babiše. ANO by bez Andreje Babiše neexistovalo, a tak dokud se najdou finančně lační a morálně pružní pomocníci, a ti se najdou vždy, bude Andrej Babiš jediným předsedou. Andrej Babiš sám nemá nejmenší důvod ustupovat, protože jinak, než z pozice premiéra se nemůže zachránit a ubránit před svou minulostí i přítomností. ČSSD je fakticky mrtvou stranou, a tak posledním benefitem pro pozůstalé je dodýchání stále se tenčícího přísunu kyslíku z vládních a parlamentních pozic. Paradoxně nejvíce vydělává na současné situaci KSČ(M). Vládne, manipuluje, ale nenese ani špetku zodpovědnosti, jak je její odvěkou praxí.
Těch, co prohrávají je však plná Česká republika.
