Je toho tolik, čím se každý jedinec liší od druhého! Původ, barva pleti, řeč, víra, prostředí, myšlení, radosti, touhy, potřeby, ale také představy o druhých a jejich představách… Neexistuje jediný racionální důvod, aby se člověk snažil ve všem podobat někomu jinému, protože by přišel o svou jedinečnost, a stal by se jen plagiátem. I když i o to se někdo snaží s paradoxním cílem upozornit na svoji výjimečnost.
Proč se tedy vedou vášnivé spory o různých problémech, které vedou k rozdělení diskutujících na nesmiřitelné tábory?
Myslím, že rozdílnost lidí není viníkem současného rozdělení společnosti. Tou příčinou vedoucí k nevraživosti je usurpování si práva jednat a myslet za druhé, ale také očekávání nemalé skupiny lidí, že někdo bude myslet a jednat za někoho jiného, který si raději počká na řešení, ke kterému nemá odvahu. V každé společnosti, která se rozhodla žít ve vzájemně výhodném celku, musí nakonec existovat nějaká hierarchie vyplývající právě z té výhody různosti umu a schopností. Jediné, na čem se takové společenství musí shodnout, jsou pravidla zaručující stejná práva a stejné možnosti a také povinnosti pro každého, kdo se na existenci takového celku podílí. Je zcela lhostejno, jestli se jedná o rodinu, obec, stát, či mezinárodní unie.
Hlavním důvodem žití ve společenství je touha po jistotě, že každý člověk bude chráněn vyššími principy. Chrání tedy i ty, a právě ty, kteří by jinak díky svým (in)dispozicím, zvláštnosti, či výjimečnosti, byli zranitelní. Tou jistotou jsou tedy vlastně principy zaručující přežití.
Jak radí profesor Hrbolek z filmu „Marečku, podejte mi pero!“, podíval jsem se na Vergilia a není složité pochopit, že již staří Římané věděli mnoho o jistotách člověka, a co to s člověkem umí, je-li znejistěn:
„Lid, jenž jistoty nemá, se rozštěpí v mínění různá.“ (Publius Vergilius Maro)
Opravdu máme tak slabě zajištěny jistoty, že se ve značné části společnosti i nesmiřitelně rozdělujeme? Nemyslím si, že by to byla pravda. Odpověď bych opět hledal v moudrosti z doby starověkého Říma. Asi není nikdo, kdo by neznal heslo „Rozděl a panuj“, které vychází ze zkušenosti, že znesvářené a rozdělené společnosti se vládne snáze než společnosti, která je ve svých zásadních principech a názorech většinově jednotná. Od nepaměti se přeci uzavíraly dohody, někoho s někým proti někomu. Žijeme v době, kdy svobodné volby jsou součástí demokratického systému, a to je značná komplikace pro uzurpátory moci. Musíme být tedy řádně rozděleni a mít správně nastaveny parametry kdo a koho volí, ale hlavně proti komu a čemu. Jedině tudy vede cestička k ovládnutí jedněch druhými.
Za hlavní příčinu názorových rozporů, které skutečně rozděluje společnost tak vidím nikoli jen samotná témata sporů, ale hlavně jejich výběr, který je, ať si to chceme nebo nechceme přiznat, vybírán zejména s ohledem na možnost manipulovat lidmi – voliči, i s ohledem na jistou lenost myšlení danou blahobytem Evropy. Všechna takto vybíraná témata mají jedno společné – ohrožují jistoty, které člověk k životu potřebuje. Jsou zručně implantována PR specialisty politických stran, a politiků. Důvod umělého výběru vidím v logické úvaze, že podstatně jednodušší je najít vhodné téma pro spor než řešit skutečné existenciální problémy. Takových problémů je sice stále dost, ale jejich řešení v současném arogantním, a přesyceném světě není ani jednoduché, vůbec ne laciné a politicky nepřináší nic, než skutečné problémy. Myšlení člověka, jeho sociální postavení, vzdělání a priority je pak důležitým faktorem, který má velký vliv na „vhodný výběr“ nebezpečí, a je často hlavním, ne-li jediným parametrem, který politická hnutí a uskupení sledují, aby jejich volební kampaně byly efektivní a účinné. Do tohoto politického obchodu se navíc zapojují i dostatečně neglorifikovaní současní a bývalí politici, kteří si tak uspokojují svou prostou touhu po pozornosti a respektu, který jim chybí, protože sami nikoho nerespektují a pozorují jen sebe.
Lidé jsou různí a vždycky budou. Různost dává příležitost všem, kteří svou odlišnost vnímají s respektem k druhým. Je to šance nepropadnout davové psychóze, fanatismu, či zneužití k cílům mocných. Různost sama nerozděluje, ale naopak pomáhá hledat i nepříjemné odpovědi na nesnadné otázky, které lidskou společnost provázejí od prvopočátků bytí. Otázky o smyslu života, o právech a odpovědnosti jednotlivce, a také o rozhodnutích, která každého myslícího tvora vystavují pochybnostem. Dovolím si tvrdit, že různost je paradoxně záruka přežití tak zranitelného tvora, jakým je člověk, ale nesmí se stát příčinou nesmiřitelných soubojů o etalon jediného správného názoru, který často neexistuje, protože fakticky neexistuje ani problém, který je předmětem sporu.