Nejprve bych měl vysvětlit proč se takto ptám. Nešlo si totiž nevšimnout vší té diskuse kolem přímé volby prezidenta Slovenska, která se opět „zrcadlí“ v naší názorově rozdělené společnosti. Proč volba prezidenta, třebaže sousední a historicky i lidsky velmi propojené země s tou naší, vyvolává emoce ne nepodobné naším předvolebním náladám? Co to vlastně odhaluje o nás samotných? Bylo by škoda se nad tím nezamyslet.
Za prezidentku Slovenské republiky byla zvolena žena bez předchozí politické zkušenosti, paní Zuzana Čaputová, ale v této „nezkušenosti“ není první. Prezident Andrej Kiska byl také zvolen bez dřívějších politických vazeb a právě končí úspěšné působení ve funkci. Zvolení paní Čaputové bylo do jisté míry referendem o politickém vlivu a působení dřívějšího premiéra, a také dřívějšího neúspěšného prezidentského kandidáta, Roberta Fica. Právě on je politik nepokrytě protežovaný naším prezidentem a reprezentuje podobný styl autokratického vládnutí s prvky „spin doctoringu“ a populismu. Zřejmě proto byla volba i u nás vnímána podobně vyhraněně, kde paní Čaputová byla brána jako kandidátka nejen na prezidentku, ale i proti zneužívání moci a politikaření. A tento moment byl navíc mezi jednotlivými koly prezidentské volby zesílen podivnou návštěvou jejího protikandidáta, pana Maroše Šefčoviče, u Miloše Zemana, s cílem získat podporu od člověka s přátelskými vazbami na slovenskou politiku. Jít se nechat podpořit k prezidentovi sousední země mi přijde natolik politicky nepřijatelné, že jakkoli byl Maroš Šefčovič považován také za dobrého kandidáta, naskýtá se otázka, v čem spočívá jeho kvalita. Morálně stačil selhat ještě před svým případným zvolením, pro které je zjevně ochoten, s vidinou získané moci, udělat cokoli.
Volba skončila celkem jednoznačně a český politický rybník se začal pěnit. Institut Václava Klause přispěchal s negativně vyznívajícím hodnocením paní Čaputové rychleji, než pan Zeman se svým blahopřáním k jejímu zvolení prezidentkou Slovenska. Co je tak iritujícího pro IVK, že má nutkavou potřebu sdělit, že, cituji: „Slovensko má smůlu. Už podruhé země, která se stále potýká s absencí delší tradice vlastní státnosti, vystavila bianco šek zcela neznámé osobě, aby jí stála v čele. A je neuvěřitelné, že naše mainstreamová média mohou tento výkřik bezradnosti oslavovat, vynášet do nebe a dávat za příklad…“ (celé stanovisko IVK vizte, chcete-li, zde: http://institutvk.cz/clanky/1311.html ) Iritující je zřejmě fakt, že si někdo může dovolit vstoupit do politiky bez prokázání dostatečné kvalifikace, jak si to představovali a dosud tomu věří pánové, političtí bratři a mistři v disciplíně vrtění psem, Klaus a Zeman. Tou kvalifikací je, podle jejich skvěle vyvinutých kariér, zvládnutí technologie moci, schopnosti, která jim umožnila být těmi, kteří se svými odpůrci nejednají, ale s despektem je ovládají nebo alespoň ponižují.
Radost a pozitivní optimismus, který zaznívá z řad odpůrců českého prezidenta, je, více než objektivním hodnocením paní Čaputové, špatným vysvědčením pro pana Zemana. Jakákoli možnost ukázat, že politika a lidé v ní mohou být slušní, a nikoli prvoplánově a populisticky vyhraňující své publikum, je pro kritiky českého prezidenta dobrá. Je to špatně? Myslím, že nikoli. Špatná je totiž strategie samotného Miloše Zemana a jeho politických souputníků a parazitů. „Zkušeného politika“, který umně zneužívá nálad a často velmi nevybíravě ponižuje a uráží s ním nesouhlasící politiky a autority, a to jen s cílem zalíbit se statisticky významné části populace. To, že tím vyvolává téměř nesmiřitelné střety je nejen jeho cíl, ale jediné, z čeho je ochoten čerpat energii pro svůj politický „všelidový“ mandát.
Řekl bych, že odpověď na mou otázku položenou v nadpisu je možno rozdělit na trochu smutnou a trochu optimistickou část, jak už to v životě bývá.
Smutek vidím v tom, že se upíráme k naději na normálnost k sousedům. U nás „doma“ totiž neexistuje rovnoprávná diskuse s naším prezidentem o jeho službě vlastní zemi. Takovou diskusi současný pán Pražského hradu prostě nepřipustí. Přesto, že se holedbá skvělým přehledem a obestírá ho gloriola rétora, není takové diskuse morálně a dnes již ani mentálně schopen. Namísto toho si oblíbil výjezdy za svými věrnými s potěmkinovsky skvělou organizací, jak ukazuje po svém druhém a posledním zvolení. Ke svým věrným, ale i odpůrcům, promlouvá každý týden skryt za trapné divadlo sebestřednosti na soukromé televizi. Pro obecné vnější použití má vycvičeného mluvčího, který spíše připomíná viceprezidenta, než subalterního státního úředníka. A tak „ředitel Tiskového odboru KPR“, jak se tituluje, pracuje s jediným cílem – demagogicky destruovat jakýkoli dialog, který by z řad odpůrců jeho prezidentovi hrozil. Proto hledáme normálnost jinde.
Optimisticky může naopak vyznívat fakt, že nemalá část české společnosti našim sousedům jejich volbu prezidentky přeje, a v dobrém závidí. Je tedy docela velká naděje, že když to jde na Slovensku, mohlo by to jít i u nás. Vždyť nás toho spojuje víc, než si mnohdy chceme připustit, a je dobře, že o tom začínáme přemýšlet. Začínáme se nestydět učit se u sousedů, které jsme vždy tak trochu podceňovali. Nejpozději za necelé čtyři roky si budeme moci vyzkoušet, co jsme se naučili.