V pondělí, 11. 11. 2019, se v Lucerně konalo slavnostní setkání čtenářů s reportéry a hosty týdeníku RESPEKT. Slavilo se 30 let od založení tohoto fenoménu české žurnalistiky a proběhly dvě panelové diskuse. Nejprve s pamětníky a současnými reportéry a poté se zahraničními hosty. Obě besedy měly, vcelku logicky, za hlavní téma vztah žurnalistiky a společnosti, a tak bych rád popsal i něco z mých pocitů a vnímání novinářské práce – z pohledu příjemce informací a čtenáře, laika.
Existuje řada kodexů a pravidel, jak by měl novinář pracovat, ale řekl bych (a není to jen z mé hlavy), že v dnešním post-moderním a bohužel i post-faktickém světě se práce dobrého reportéra musí vrátit ke kořenům této profese – k předávání a třídění informací, tedy k faktům. Osobnostně by pak měl kdokoli, kdo se chce žurnalistice věnovat, splňovat jedno prosté kritérium: upřímnost ve svém sdělení. Mimochodem přesně tyto termíny – fakta a upřímnost – se v obou diskusích zmiňovaly jako základ, na kterém stojí RESPEKT i jeho respekt vůči svým čtenářům.
U dobrého žurnalisty – reportéra není dalších požadavků, snad jen předpoklad, že veškerá fakta budou předána bez emocí a subjektivních úprav. Tuto profesi bych přirovnal se vší vážností ke starému dobrému pošťákovi. Jeho práce je založena na včasném doručení nepoškozených zásilek. A stejně jako novinář i pošťák musí být hrdý zejména na svou rychlost, čestnost a spolehlivost své práce.
V práci žurnalisty – publicisty však lze nalézt už podstatně více „odstínů šedi“, které utváří barevný pohled na svět kolem nás. Pohled, který přes všechen lidský přístup reportéra musí dávat prostor pro čtenáře, či posluchače, aby dokázal svoje vlastní názory nikoli přejímat, ale samostatně si je utvářet. A tady začíná práce, která nejen, že není jednoduchá, ale je pozoruhodně zodpovědná. Napadá mě jeden příměr ke zkušenosti, která je jistě blízká většině lidí. Pijeme-li víno, většinou se řídíme prostým přístupem: bílé – červené (ač jsou i jiná) a chutná – nechutná. Chceme-li však proniknout hlouběji do rozmanitosti chutí a vůní tohoto jistě kulturního nápoje, nezbývá než si, alespoň ze začátku, najít vhodného rádce, degustátora. Nevěřili byste, kolik chutí a vůní dokáže rozeznat i úplný laik (není-li nějak senzoricky hendikepován), má-li „po ruce“ někoho, kdo mu pomůže se ve zprvu chaotických vjemech zorientovat. Jakmile jednou pochopíte jak a co máte hledat, a chcete-li to hledat, jste na dobré cestě to také samostatně nalézt. Ta zkušenost je nesdělitelná, ale lze ji s pomocí dobrého degustátora objevit. Nakonec se i rozhodnutí o víně, zda je dobré nebo špatné, stane méně náhodným a více zábavným zážitkem.
Přesně tak si představuji dobrého publicistu, komentátora – jako informačního someliéra. Profesionála, který ve svém oboru „zdegustoval“ tolik zdrojů a informací, že dokáže poukázat na zdánlivě skryté souvislosti, které však předkládá nikoli jako jednoznačný a jediný závěr, ale jako soubor postřehů získaných vlastní praxí. V každé profesi se s časem a zkušenostmi bohužel objevuje i rutina a předsudky. Ale tak jako špičkový someliér musí být ve svém hodnocení vína nezávislý a vůči tradičním značkám „slepý“, dobrý žurnalista nesmí nikdy zůstat v pohodlné vrstvě pohledu. Měl by umět „zapomenout“ pro koho píše, ale vědět vždy jasně proč a o čem píše. Profesionální degustátor, přestože zrovna hovoří ke skupině lidí, která vínem zahání žízeň a má jediný cíl opít se, nesmí klesnout na jejich úroveň nebo takové návštěvníky pohrdlivě přehlížet. Nikdy totiž neví, jestli mezi nimi není alespoň jeden, kterému může pomoci nalézt cestu od alkoholu k vínu. Stejně škodlivý ale bývá přístup natolik odborně nadřazený a sofistikovaný, že ze zájemce o dobré víno udělá frustrovaného alkoholika.
Každý příměr trochu kulhá, ale troufnu si tvrdit, že someliér a žurnalista k sobě mají svým posláním blízko. Jedná se o profesi, ve které nelze být na vrcholu bez téměř sebe obětujícího se přístupu, trvalého studia a jistého daru předávat zkušenosti a postřehy laikům všeho druhu. Podobně jako dobrý degustátor učí lidi nikoli bezcílně pít, ale radovat se z darů přírody a lidského umu, dobrý novinář ukazuje cestu od hospodského tlachání k pochopení světa kolem nás. Myslím, že v této oblasti novinařiny je RESPEKT hoden respektu.
Tak tedy připíjím symbolicky „Na zdraví!“, když už máme letošní Svatomartinská vína „venku“, a přeji si a doufám, že RESPEKT čekají ještě lepší ročníky.
