K tomuto zamyšlení mě přivedla politická diskuse o manželství a jeho rezervaci pro určité, zákonem definované lidi, a o rodině a její funkci spočívající opět v zákonem definovaném rámci.
Zcela na úvod musím jasně a vážně říci, že manželství a rodinu chápu díky výchově, které se mi dostalo, jako velmi důležité instituce. Nejen svou tradicí, ale i jistou formou mini-společenství lidí vzájemně si blízkých. Stejně vážně ale obě instituce vnímám jako svobodnou volbu, ze které se stává vlastně vzájemná ekonomicko-společenská smlouva mezi dvěma dospělými lidmi s právními důsledky, které plynou z Občanského zákoníku. (Nejsem právník, a tak se profesionálům omlouvám za laické názory, kterých se dopustím i v dalším textu.)
Mé vlastní manželství a rodina je jistě ovlivněna kulturním dědictvím a výchovou, ale nemůže být ovlivněna jinými manželstvími a rodinami, neboť ty sice mohou působit jako pozitivní, či negativní vzory, ale jenom jako vzory. Těžko bych mohl považovat jakékoliv vlastní rodinné radosti, či trable za důsledek jiného než společného rozhodnutí, které jsme udělali sami a doma. I kdybychom se nechali inspirovat vzory, či radami jiných, třeba i nejbližších lidí, jsme v konečném důsledku zodpovědní jen my sami. Je to naše manželství, naše rodina a naše rozhodnutí, protože je to především náš vlastní a jedinečný život.
Proč to všechno popisuji? Protože při nejlepší své vůli a fantazii nedokážu pochopit, v čem naše manželství a rodinu, jako instituce, ovlivňují, omezují, či dokonce ohrožují jiná manželství a rodiny jakéhokoliv složení. Dokonce jsem přesvědčen, že naše rodinné vztahy nemohou ovlivnit ani existence jiných svazků a vztahů jakkoliv nezákonných. (Hovořím o prosté existenci, nikoliv o trestné činnosti.)
Od této úvahy je jen krok k současnému politickému „problému“ vymezení institucí manželství a rodiny jen pro zákonem definované dvojice lidí. Vlastně nevím, proč vůbec vymezovat konkrétní práva pro konkrétní lidi. Za jediný důvod takového vymezování vidím aroganci většiny vůči menšině, což se může časem dít i naopak. Právo má být, a to ze své podstaty, jediné a platné pro všechny a bez rozdílu. Fyzická, či mentální nedostatečnost jedince musí být samozřejmě respektována při vymáhání takového práva, ale pouze taková indispozice opravňuje ke zvláštnímu přístupu. Vymezení, a to právní normou, skupin lidí, na základě jejich náboženské, či sexuální orientace, které jsou, či nejsou vhodné pro uplatnění konkrétního práva, považuji za nepřijatelné. Potřebu zákonodárců řešit kdo s kým a za jakých podmínek chce společně být a žít, a jak takové bytí nazývat, mi připadá jako pohrdání svobodou člověka. Existuje-li nějaký problém s ohledem na tradiční terminologii „manželství“ a „rodina“, pak bych si dovolil doporučit našim zákonodárcům, pro klid duše, vydat výkladový slovník, a nikoli stavět zákony na výkladech kulturně a společensky zatížených termínů.
Co tedy vlastně vím o manželství a rodině? Vím, že svatba není to nejdůležitější pro manželství. Také vím, že manželství nikterak nezaručuje fungující rodinu. Podstatné je, co oba partneři chtějí od sebe navzájem, co je spojuje a co rozděluje, co jim oběma připadá veselé a co smutné, čím se dokážou společně bavit a nad čím plakat. Jsem si docela jistý, že druhotné sexuální znaky a sexuální preference mohou jen stěží suplovat vzájemnou lásku, úctu, respekt a hodnotové priority partnerů, kteří se rozhodli k tak vážnému a také riskantnímu kroku – žít společně. Vím, že rodina dokáže pomoci svým členům i tehdy, když selhávají jiné instituce a život se zdá být nad síly samotného člověka. Stejně tak ale vím, že problémy v rodině dokážou život lidský poznamenat a mnohdy zcela zničit. Mám, ze svého úhlu pohledu, jistě velké štěstí, že jsem vyrostl v hezké a fungující rodině. Je to 30 let, co jsem se oženil a vážím si toho, že se nám se ženou podařilo dobrou rodinu založit a v ní žít a vychovat dvě, dnes už dospělé, děti. Neodvažoval bych se ale druhým lidem vnucovat svoji představu o tom, co rodina je a jak má být složena.
Žádné sebedelší tradice, žádné předsudky, ale ani žádný zákon za člověka nevyřeší jeho život. Tradice člověku pomáhají chápat komunitu ve které žije, ale nesmí mu bránit ve svobodě vlastního rozhodování. Předsudky člověka provázejí jako dědictví jeho předků, ale nesmí ho zbavovat zodpovědnosti za vlastní činy. Zákony člověku vymezují hranice jeho svobod a práv pro případ, kdyby je sám nedokázal rozpoznat, ale nesmí ho jakkoli stavět do role méněcenné, či nerovnoprávné bytosti vůči zbytku společnosti, a to jen na základě jeho odlišností od většiny.
