Rok žijeme s Covidem. A prohráváme. Něco zřejmě nefunguje.
Nefunguje řízení státu stále zjevněji bezradnější exekutivou, nebo jsme my lidé nezvládnutelní, a tedy nefunguje společnost?
Zítra začíná staronový 30denní nouzový stav. Stav, ve kterém vláda již poněkolikáté za poslední rok bude ladit opatření a zpřísňovat něco, co samo již za přísné dříve prohlašovala. Nechci a nebudu psát co dává, a co naopak nedává smysl v seznamu vládních nařízení a bezmoci to vyžadovat.
Myslím, že nefunguje základní princip ekonomie – něco za něco. A nikoli pouze materiálně.
Nikdo, ani vlastní rodina, nemůže chtít po druhém, aby se uskrovnil, bez dobrého důvodu. Tím dobrým důvodem může být i spojení svých prostředků na pomoc všem. Pak ta pomoc však musí být vidět, nebo alespoň trend, že se pomoc nemíjí cílem.
Máme tu další vládní „deal“. Ministři a ministryně, někteří i ve dvojici, už zase potí krev za naše bytí. (Za své také, ale je to opět za naše. – pozn. autor) A v tom „zase“ je skryto to, co nefunguje. Už dnes se plánuje, jak skvěle bude situace pod kontrolou za tři týdny, a jak budeme plesat a áchat nad shodou slov a činů; když jen dodržíme ten soupis pravidel. To přeci není normální!
Je to opět jen hra o důvěru, která už ale není. A nebude. Není co, a není za co.
Potřebujeme dva až tři měsíce masivního očkování, v řádu milionů dávek, do zajištění si dobré šance mít situaci pod kontrolou. To nemám z vlastní hlavy – to jsou často opakované odhady odborníků, kterým se dá věřit. Myslím si ale, že tento čas jsme prošustrovali spolu s důvěrou vládě tím, že jsme si po první dodávce vakcíny do ČR začali myslet, že ty kýžené měsíce do záchrany právě nastávají. To byl těžký, bohužel však vládou živený omyl, za který teď platíme. Byla to možná poslední šance nepočítat mrtvé na desítky tisíc, kdybychom byli připraveni. Nejsem po bitvě generálem. Jsem pouze zděšen z toho, jak ubohá propagandistická práce stojí za neštěstím a smrtí lidí.
Přípravou na očkování měla být kampaň, že je očkování potřebné, která ani nebyla. Čert jí vem. Nám ale zoufale chybí návod na to, jak se máme chovat, a za jaké pomoci státu to vše bude. Stručný, jasný, pravdivý. Právě v tom mezidobí, kdy vakcín ještě nebylo dost, jsme prohráli. Svádění viny na omezené dodávky vakcín je sprosté stejně, jako výmluvy na tlak lidí v čele s opozicí na uvolňování restrikcí. Kdyby premiér nežil v neustálé touze vítězit nad jinými, tak by naopak jasné vysvětlení mohlo být nejlepší strategií. Byl snad někdo z vlády přesvědčen, že budeme mít dříve než v březnu konečně natrénované očkování na pilotních dodávkách z ledna a února? Babišův všudypřítomný strach z prohry je to, co je v konečném důsledku prohrou všech.
Ta neustálá snaha prodat za úspěch již samotný nápad, nejlépe vůdcův, je zřejmě nejdražším symptomem Babišova stylu vládnutí. Realizace stále chaotičtějších a složitějších opatření se stává noční můrou, ze které se probouzíme za pár dnů s kocovinou z toho, že nic není, jak mělo, či má být. Poprvé se to stalo po jarním úspěchu a zrození Best-in-Covid promo akcí krizového managementu všeho druhu. Prohlásil se vítěz a konec boje s pandemií. Protože začala volební kampaň.
Srpnová příprava na skálopevně slíbené otevření škol, byl počátek několika cyklů kocovin se stále stejně nedočkavým scénářem a stále zjevněji nesplnitelnými sliby. Hlavně se před volbami, a kdykoli jindy, pochválit. Jenže ta malá, vlastně neživá, mutující mrcha nesleduje vládní píár. (Neumí česky, protože je z Číny, asi. – pozn. autor)
Co čert s Mikulášem nechtěl, lidi se těmi vlnami v pal-nepal stylu začali stále více topit, a rozhodli se pro geneticky zakódovanou metodu pasivního odporu vůči mocenské věrchušce odtržené od reality. Ta se navíc jako skutečná politická šlechta sama začala projevovat, jakkoli z epidemiologického hlediska neškodně.
Tak tohle, po mém soudu, nefunguje: Jsme bez spojení. A kde není spojení, není velení.
A přitom by stačilo prostě jen méně přemýšlet o tom, jak skvěle se co prodá, ale raději o tom, s čím by se nikdy nemělo handlovat. S důvěrou v pomoc lidem v nouzi. Zejména od státu, který si platíme.
Vím, že to jde. Příklady existují i v EU. Bohužel se však obávám, že v dnešním stavu českého politického bojiště, takový přístup nedává šanci na úspěch. Zatím.
Ještě ty kocoviny asi bolí málo.
