Vážený pane profesore Prymulo,
dovoluji si Vás, se vší vážností a respektem, oslovit tímto veřejným dopisem, a to formou blogu šířeného Twitterem a Facebookem, a předem děkuji za případné přečtení, dostane-li se k Vám.
Důvodem mého dopisu je panem Zemanem zveřejněný příslib udělení Vám vyznamenání Řádem bílého lva. Zcela jasně a srozumitelně bych chtěl nejprve říci, že takový počin je zcela legitimní a nijak ho nechci hodnotit, ani kritizovat. Chtěl bych Vás osobně požádat o Vaše zvážení, jak se v této situaci zachovat, ale jsem si také vědom, že nemám žádné právo Vám cokoli vnucovat, či stavět Vás do ultimativní pozice, jak se tomu na sociálních sítích děje, a s čím se nemohu jednoduše ztotožnit.
Boj s podivně zákeřnou chorobou, která nás, jako společnost, zatím vcelku milosrdně zkouší, jestli jsme jako civilizace schopni zvládnout krizi, rozkrývá také různá selhání, ale i dennodenní obětavost lidí dříve bezejmenných, ale dnes v pozici autority.
Na začátku této „koronakrize“ naskakovaly všechny země do pomyslných vlaků v různém stupni rozjetí a schopnosti rychle začít brzdit, když už ne řídit. Nelze Vám upřít schopnost účinného zapůsobení na podivný politický cirkus, kterého jsme zpočátku byli v naší zemi svědky, ale ve kterém jste dokázal účinně zatáhnout za brzdu a podílet se na důležitých rozhodnutích, které nás zcela jistě uchránily před hrozícím nebezpečím nezvládnutelného náporu nemocných. Není ještě vyhráno, a i nyní působíte rozumně a zdrženlivě a jistě Vám za to patří důvěra lidí a dík za Váš odborný přístup. Děláte svou práci obětavě a dobře, což není málo v jakékoli době.
Přesto jsem si dodal odvahy požádat Vás, abyste se nestal loutkou v rukách politických kverulantů, z nichž jeden Vás pomalu tapetuje na svých státních a soukromých vývěsních štítech a druhý Vám podivně spěšně nabízí extrémní ocenění, jakkoli na to má právo.
Domnívám se, že jste se dostal řízením osudu, ale také svou profesní připraveností, do bodu života, který Vám může závidět jen pošetilý hlupák, kterému nedochází Vaše zodpovědnost a lidsky těžko představitelná zranitelnost v době informační exploze a politických kalkulací.
Jediné, co by Vám kdokoli mohl závidět je šance na to, dle mého soudu, nejméně složité rozhodnutí v této době: Přijmout nejvyšší státní vyznamenání pro potěchu stárnoucího a stále více zbytečného člověka, nebo dokázat s elegancí a opravdovým nadhledem poukázat na doslova zástupy lidí, bez kterých by sebelepší rozhodnutí nemělo smysl, a to vyznamenání nepřijmout jako morální nadstavbu krizového jednání?
Opravdu upřímně Vám závidím tu příležitost rozhodování se v této otázce.
Děkuji Vám předem za Vaše pochopení a přeji Vám, tak jak to poslední měsíc přeji všem, pevné zdraví a zdravé nervy.
V úctě,
Karel Vála
