Následující text není, a protože nejsem právník ani vlastně nemůže být, založen na výkladu práva. Právě proto si dovolím spíše společenský náhled na současné spory o tom, zda je, či není úřadující předseda vlády ČR ve střetu zájmů.
Myslím, že z podstaty lidské povahy, nemůže existovat zákon, který by dokázal do všech podrobností ošetřit chování něčeho tak speciálního, jako je člověk posedlý mocí a majetkem. Ostatně ten souboj zla a dobra vidíme v každodenním životě. Je mnoho, na první pohled prostých případů, které lze vlastně řešit jen „jednoduchými“ pravidly slušného, či etického jednání, jak je dnes moderní říkat. Jsou případy i složitější, na které bychom přesto vystačili s aplikací prostého přístupu, kdy je svoboda jednotlivce a jeho majetek nedotknutelnými hodnotami, a zároveň je nezadatelným právem každého člověka jednat ve svém zájmu, nenaruší-li tím zájem nebo svobodou jiného člověka.
Z tohoto úhlu pohledu se mi zdá zcela logické, a to i bez potřeby právních analýz, tvrdit, že jakýkoli premiér, jakékoli vlády, jakékoli země nemůže jednat jinak než nečestně, může-li zároveň ovlivňovat tok peněz, a to i směrem ke společnostem, které jsou ve správě jeho rodinných příslušníků, a ze kterých stále čerpá peníze pro obživu svoji a své rodiny. Jak jinak by mohl takový premiér tvrdit, že vstupuje do politiky, jako člověk, který je již natolik „nechutně bohat“ (dovolil jsem si citovat pana Douga Badmana z filmu Limonádový Joe), že od státu nic nepotřebuje? Až na tu prostou ochranu svého bohatství, protože se svým majetkem, byť nepřímo, nakládá právě v zemi svého premiérování. Takový premiér je ve střetu zájmů svých a zájmů obyvatel, kteří mu dali důvěru v demokratických volbách, aby spravoval zem, ve které společně žijí. A přesto, zdá se, to není tak jednoduché. Jak již bylo řečeno, je majetný, a tak si může dovolit najmout kohokoli, kdo mu zajistí existenci na hraně zákona, ale s tendencí „pádu na dobrou stranu“. Hledání právnické pravdy, zda takový ministerský předseda je, či není ve střetu zájmů, nemusí mít ještě dlouho jednoznačný výsledek.
Naštěstí v našem ústavním pořádku existuje ještě jedna, vyšší autorita, která má právě takové morálně sporné momenty hlídat, a to dokonce z pozice své přímo získané důvěry od voličů. Je to prezident republiky. Tento nejvyšší ústavní činitel není sice z výkonu své funkce odpovědný, ale stále je, a musí být, zárukou prosazování ducha Ústavy a zákonů zemí českých.
Naneštěstí je současným prezidentem České republiky člověk, který je ve velmi neobvyklém střetu zájmů. Takovém, do jakého se asi ani současný premiér dostat nemůže. „Náš“ prezident republiky, pan Zeman, totiž jedná přísně v zájmu svého nemocného ducha egomaniaka posedlého nejen mocí, ale zejména možností využít své nenapadnutelné pozice pro svoje osobní vyřizování si „účtů“ s lidmi, kteří mu jakkoli a kdykoli, třeba i v minulosti, neprojevili dostatek servility, či obdivu. (Záměrně se vyhýbám popisu jeho zájmů zahraničně-politických, které by potřebovaly rozbor širokého konzilia politiků, politologů, filozofů a psychiatrů)
To on, prezident republiky, jmenuje premiéra ČR. To on, pan Zeman, může, zcela v mezích své pravomoci, vybrat na post předsedy vlády člověka bezúhonného, který prostě nebude ani v podezření ze střetu zájmů.
Kdyby však sám nebyl ve fatálním střetu zájmů…
