České justici věřím a mám k tomu řadu dobrých důvodů, z nichž pro mě nejzávažnějším je, že chci věřit ve spravedlnost v zemi, kde domov můj. Přestanu-li v takovou spravedlnost věřit, bude otázka „Kde domov můj?“ nabývat potřebu hledání jiného místa pro spravedlivý život. Stále se cítím doma v České republice, ale nemohu se zbavit pachuti na patře z ochutnávky justičního menu s názvem Čapí hnízdo.
Jenže pachuť v ústech po jídle je jedna věc, ale příčinou té pachuti nutně nemusí být pouze jedno, třebaže naposled okoušené jídlo. Stejně to vnímám i v tomto konkrétní případě řešení kauzy Čapího hnízda. V každém mediálně ostře sledovaném případě koluje ve veřejném prostoru řada faktů, ale také domněnek, poctivých informací, ale také politické manipulace. V takovém prostředí je zachování nestrannosti prakticky nemožné a někdy je dokonce stranění záměrně vyvolávané zúčastněnými stranami s cílem vyvolání tlaku na rozhodování v procesu nalézání spravedlnosti. Nelze tedy mít za zlé justici, že její rozhodnutí budou vždy vyvolávat pochybnosti a další spory. Pouze neotřesitelná důvěra ve spravedlnost a respekt k celému procesu hledání spravedlnosti může vést ke konečnému a potřebnému cíli – totiž posilování právního vědomí občanů země a jejich pocitu, že bude-li toho třeba, dovolají se spravedlnosti z jakéhokoli postu v uspořádání společnosti, či z jakékoli sociální situace ve které se budou nalézat.
Co si však lze myslet o situaci v zemi, kde nejvyšší ústavní představitel vší svou činností testuje svoji ústavně zajištěnou neodpovědnost a beztrestnost, a to i vůči zákonu nejvyššímu, kterým je Ústava České republiky. Tentýž člověk, z postu dosazené nejvyšší morální autority prezidenta republiky, jmenoval premiérem trestně stíhanou osobu, i když je obklopen právníky a poradci, kteří by měli být schopni vysvětlit mu co je střet zájmů. Stane-li se tedy kdokoli premiérem, a je-li zároveň trestně stíhán, nemůže nikdo soudný utvrzovat svou víru v nezávislost justice, protože její podstatné části, policie a státní zástupci, jsou vládě přímo podřízeny. Námitka, že vše záleží jen na charakteru lidí, kteří v těchto složkách spravedlnosti pracují je poněkud lichá, protože v každém člověku lze nalézt pochybnosti o jeho integritě a možných postojích, je-li vystaven existenciálním rizikům, která z výkonu jeho profese vyplývají. Právě ta rizika je třeba minimalizovat odstraněním všech možných, či jen předpokládaných vlivů, které plynou ze střetu zájmů. Zabránit vzniku vlády v čele s člověkem podezřelým z ekonomické kriminality mohla sice Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, ale tam se vcelku logicky hlasuje v daleko jednodušším, a to bytostně osobním střetu zájmů – být, či nebýt poslancem a mít, či nemít z toho osobní užitek. S trochou sarkasmu mne nenapadá jediný důvod, proč by prostí poslanci měli mít vyšší morální kredit než jejich prezident, byli-li navíc zvoleni stejnou voličskou základnou.
Ta pachuť v ústech po účinkování české justice je tedy nespravedlivou. Chuť jsme si totiž zkazili mnohem dříve, a to volbou prezidenta republiky, který je zbožím zkaženým a vpravdě nepoživatelným. A vinit z toho justici je stejně hloupé, jako požadovat po Miloši Zemanovi, aby byl prezidentem republiky.
