Před třemi týdny jsme oslavovali sté výročí vzniku Československa a v rámci své zdejší blogové prvotiny jsem se snažil popsat svůj pocit, že jsme, jako společnost, propásli tu výjimečnou šanci bilancovat a přemýšlet o souvislostech našich novodobých dějin. Pro současné rozpory ve společnosti, nebyla ani vůle, ale ani ochota pustit se do jakési očisty našeho vědomí, a bohužel už vůbec ne svědomí. Dokonce jsem si „stěžoval“, že oslavám chyběly emoce. Měl jsem na mysli emoce sounáležitosti a určité pokory založené na faktu, že žijeme právě nyní a zde – v zemi a době, kterou lze jistě nazvat blahobytnou a klidnou, zejména s ohledem na to, jak žili a co museli přetrpět za minulých sto let naši předci.
Včera jsme měli další státní svátek, který připomíná naprosto zásadní část kvality života člověka a lidské společnosti – svobodu a demokracii. Tedy právě to, co bylo několikrát za posledních sto let upíráno našim (pra)prarodičům a rodičům, a to různým, život ohrožujícím, způsobem. Oni nejen, že byli nuceni v té době žít a přežít, ale mnoho z nich mělo i tolik odvahy, aby pro nás právě svobodu a demokracii uhájili. Při včerejších oslavách však byly emoce přítomny měrou vrchovatou, ale zároveň obnažující rozpory ve společnosti. (Tyto emoce popisuje a také hodnotí ve svém článku pan Dalibor Špok – viz odkaz: http://blog.aktualne.cz/blogy/dalibor-spok.php?itemid=32840). V jeho komentáři považuji za zcela zásadní myšlenku o usurpování si práva na určení, kdo je a kdo není oprávněn být součástí oslav (piety, připomínky) nějakého státního svátku. Prostou logikou je státní svátek přeci svátkem všech lidí, kteří jsou součástí toho státu, který svátek slaví. Jenže rozbouřené emoce zbavují lidi schopnosti jednat tak, aby se ve svém spravedlivém boji za spravedlnost sami nedopouštěli nespravedlností.
Myslím si, že problém současné doby spočívá nikoli přímo v rozjitřených emocích a s tím spojených, mnohdy ne zcela adekvátních, činech. Žijeme ve společnosti, kde díky manipulaci s emocemi lidí jsou zvoleni představitelé státu, kteří mají dostatek morální „odolnosti“ a peněz, vlastních nebo svými postoji získaných, aby se dopouštěli manipulací, lží, podvodů a v konečném důsledku ohrožování svobody a demokracie. Co hůř – tito představitelé, zástupci lidu, jsou zvoleni demokraticky, ale aby udrželi a obhájili svoje pozice dlouhodobě, začínají se chovat nejen bezohledně a stále více amorálně, ale postupně přenášejí rozpory a problémy svého vládnutí právě do emocionální roviny.
Tato situace však nemá jiné řešení, než racionální. Jenže největším problémem takového řešení je vlastně nutnost opustit emoce a vrátit se k dodržování pravidel a zákonů. Všemi. Nejen těmi, kteří volby prohráli, ale i vítězi. Tedy i těmi, kteří zvítězili díky podvodům, lžím, manipulacím a eskalaci iracionálních emocí. Mám neodbytný pocit, že ve srovnání s tím, je určení, co bylo dříve, jestli slepice nebo vejce, vlastně snadný úkol.
Současná situace se, přes svou zdánlivou neřešitelnost, vyřešit dá. Prvním krokem ale musí být pochopení tvrdého faktu, že to za nás nikdo neudělá.