Milá čtenářko, milý čtenáři, chtěl bych Vás dnes pozvat na společný experiment – interaktivní blog. Do ničeho Vás nenutím, ale proč to nezkusit, že…
…někdy večer, zlehka před sedmou, se pohodlně usaďte u televize a začněte „surfovat“ po zpravodajstvích na kanálech českých celoplošných televizí. Na jakémkoli televizním kanálu, kde je více než jeden moderátor, objevíte vcelku shodné schéma informací. Ty o přírodě jsou senzačně skvělé nebo brutálně ničivé. Ty o kultuře jsou umělecky avantgardní nebo provokující. Zprávy z dopravy stále více připomínají dokument o gastrointestinálních obtížích obyvatel. Avšak vrcholem takových podvečerních fitness pro nervovou soustavu bývají rozhovory s (vy)volenými představiteli lidu. A tu najednou slýcháme vždy dva názory, zcela jistě pravdivé, stojící však v rozporu nejen politickém, ale zejména faktickém. Říkáte si jistě, jako já, že jeden nebo druhý, nebo dokonce oba lžou! Neklesejte na mysli a přepínejte. Dle jednotlivých televizních kanálů se totiž mění úroveň otázek a tak i aktérů a jejich odpovědí. Jde-li celková úroveň diskuse dolů, jde úroveň rozporů, rozumějte lhaní, nahoru. Nikoli však kvalitou ale kvantitou.
S notnou dávkou drzosti vůči dílu Milana Kundery, a tímto se zároveň omlouvám, to nazývám „Nesnesitelná lehkost lhaní“.
Nechci, a moc bych si přál, abych ani nemohl tvrdit, že všichni lžeme. Ale přeci jenom se mi zdá, a je to zřejmě paradoxem naší doby, že informace se valí s opravdu ničící silou, a asi proto tak nějak snadno mícháme s našimi znalostmi, úsudky a emocemi. A ještě rychleji, než by si to, o čem hovoříme zasluhovalo, vypouštíme soudy. Dnes se již přestalo přemýšlet o názorech politiků v rovině informací o vládě a stavu naší země, o idejích, či nápadech. Musí se hovořit lidově, k masám, aby všichni rozuměli; hlavně přesvědčivě a rychle. Cokoli, co většinová veřejnost vyžaduje a PR agentury doporučí; ale přesvědčivě a rychle. Nezanedbat komunikaci s médii považuje dokonce i jeden bývalý, alespoň doufám, agent StB, za zcela zásadní. Je jedno, že se něco hodně nepovedlo, existuje přeci spousta jiného, zdaleka ne tak nepovedeného. A na tom se společně vyskotačíme.
Právě zde vidím nesnesitelnost těch lží pronášených s lehkostí, protože slovo jako by ztrácelo cenu, není-li vyřčeno včas a ku správnému publiku. Začínáme se přiklánět nikoli k těm, kteří nelžou, ale k těm, kteří lžou méně, protože ti, co nelžou vlastně nejsou slyšet. Promarníme-li šanci odpovědět hned, třeba i bez jistoty mluvíme-li o tom, čemu rozumíme, tak později si případnou pravdu můžeme zapsat tak akorát do svého deníčku. Jinde a jindy už to nikoho stejně nebude zajímat.
Ale chtěl bych Vám, čtenářko trpělivá, či čtenáři vytrvalý, ještě trochu připomenout některé zážitky z televize… Lze se zde dočkat i skutečných exhibic osobností, které se tak zabydlely ve svém zbytněném egu, že jiného člověka než poslíčka požadovaných otázek, k sobě a svému monologu nepotřebují, a nepřipouštějí. A tak vznikají panoptikální „rozhovory“, které mají hodnotu laciného komiksového příběhu, protože to cílová skupina posluchačů očekává. Později sice profesionální posudky pravd a lží (viz např. zde: https://demagog.cz ) odhalí, jak manipulativně a cíleně demagogicky bylo zacházeno s pravdou. To už ale čte jen ta „druhá skupina“ lidí, která však nejen že není cílová, ale je nežádoucí, protože se pořád v něčem šťourá a všechny ty exhibice mocí nemocných mocných zpochybňuje.
Odskočme si trochu, ve svých vzpomínkách, do vlastního dětství a vlastních zkušeností. Také si jistě vzpomínáte, jak nespravedlivě jste pociťovali, že každá skvěle vymyšlená výmluva byla záhy odhalena? Ale pak, když se stanete rodiči, a vzpomenete si na svoje dětství, hned poznáte na svých dětech, kdy lžou. Je velkým darem, můžeme-li si prožít tu hanbu z odhalení lží, abychom si pamatovali, že jednodušší a celkově příjemnější je prostě nelhat. Alespoň ne vědomě. Učí nás to také jisté velkorysosti právě k těm ne zcela úmyslným lžím, protože jsme za tu shovívavost dokázali být, jako děti, vděčni. Nikdo nejme dokonalí, a naše pudy a sebeobranné reflexy nás „nutí“ k různým nepravostem. Ale jen takové lži, které jsou nesnesitelně těžké, protože jsme si je dokázali, a to i s nepříjemnými pocity přiznat, a z nichž některé jsou stále přisáté na našem svědomí, nám paradoxně pomáhají. Čím méně si necháme místa ve svém svědomí pro jiné takové přísavky, tím snadněji se s těmi starými naučíme žít a skrze ně nelhat lehce.
Lhát (ne)snesitelně lehce je možné jen v dětství… V životě dospělého člověka to však prozrazuje buď slabého ducha nebo pohrdání druhými. Ostatně i k tomu už se někteří, až nesnesitelně lehce, přiznávají…
