Asi zklamu očekávání čtenáře, že se zcela vyhnu hodnocení a rozebírání podivností, které našeho „pejska“ od samého narození provázejí. Jeho největším problém jsou totiž lidé. A to jak tvůrci, tak uživatelé. Snad se PES neměl raději ani narodit.
Nejsem nijak odborně vzdělán v medicíně ani hygieně, a tak jen uvažuji o tom, co sleduji, a vše se snažím pochopit z hlediska regulace systémů, k čemuž mám profesně docela blízko. Bohužel docházím jen k velmi nehezké perspektivě.
Dokud nezískáme dostatečnou kolektivní imunitu, nedává PES šanci na život na svobodě.
Proč vynáším takto radikální soud? Šíření viru, způsobujícího čínskou nemoc COVID-19, nemá dosud přesně popsané zákonitosti. Jediná „jistota“ je nakažlivost a inkubační doba, která je do jisté míry výsledkem statistického pozorování. PES se snaží dát hranice pro rozhodování o kontrole šíření viru v populaci, ale nemůže nijak postihnout reakce systému na změny šíření, a co hůře ani chování lidí. Snažíme se regulovat systém, u kterého je nejistá odezva na regulační zásahy, a navíc je doba této odezvy velmi dlouhá a také nejistá.
Je zhola hloupé a naivní domnívat se, že náš PES dokáže řídit a regulovat projevy epidemie. Přechody mezi jednotlivými stupni musí vždy dlouhodobě konvergovat ke stupni nejvyššímu, bez ohledu na počet a detailnost popisu těchto stupňů.
Už jsme viděli, jak PES indikoval snížení stupně rizika, a jak jeho zavedením, rozvolněním opatření, došlo k navrácení do původního stupně nejvyššího. To se přikládalo jen předvánočním nákupům a Vánočním návštěvám, ale ke stejnému efektu musí, dle mého soudu, dojít kdykoli.
Když z nejvyššího stupně ohrožení dojde, po lopotném lockdownu, ke snížení o jeden stupeň, pak po uvolnění restrikcí přeci nemůže nikdo příčetný očekávat pokračující trend zlepšování epidemické situace, nenastane-li jiný další pozitivně regulační vstup do systému. Takovým přídatným regulačním zásahem může být imunizace společnosti. Neexistuje-li, pak se PES musí poslušně vrátit do klece ve stupni nejvyšším, a nás vezme s sebou. Nutně následuje opět lockdown, ať už takto nazveme cokoli, co sníží naši sociální pohyblivost. S tím máme zkušenost vpravdě zažitou. Celý cyklus se bude opakovat do nekonečna a jediné, co tyto opakované cykly může zastavit, je imunizace společnosti. Nikoli šlechtění ratlíka, kterému jeden odborník řeže ocas a druhý kupíruje uši.
Horší je, že ani čekání na pokles PES o více než o jeden stupeň nemusí v konečném důsledku vést k vytoužené kontrole šíření viru ve společnosti. Posuneme-li se tedy v regulacích na čtvrtý stupeň z pátého, až PES bude ve třetím, lze velmi pravděpodobně očekávat zhoršení na stupeň čtvrtý, ale tam už přeci jsme. A ze čtvrtého stupně nevede cesta dolů, ale nahoru… Amputace nohou psíka jeho vytí nezastaví, spíše naopak. Možná se mýlím, protože technické zákonitosti nemusí ve společnosti fungovat, ale vývoj v ČR od srpna 2020, mi dává spíše za pravdu.
Domnívám se, že PES, když už vznikl, nám nabízí jednu šanci. Pochopení mechanismů přenosu viru ve společnosti, a tvrdými daty podloženou studii o tom, které činnosti jsou méně, či více nebezpečné. Velmi doufám, že alespoň tuto příležitost vládní odborníci, šlechtící našeho invalidního hafana, využijí.
Myslím, že k omezení šíření viru v populaci, a tedy naději na návrat k životu, blížícímu se normálu, vede doopravdy jediné – imunizace společnosti (to skutečně není z mé hlavy). K promořování, které bohužel nutně stojí lidské životy, nyní přistupuje očkování, ve kterém vidím vlastně jedinou smysluplnou šanci pro únik ze psího útulku.
To, že tuto naději drží v ruce neschopná vláda, je také paradoxně naše naděje. Díky tomu si lze konečně, i když bolestivě, uvědomit, že volba politické reprezentace, založená na slibech všehoschopných hochštaplerů, může být velmi drahá. Dokonce smrtící.
