Tento článek je čistě mým osobním pohledem na projevy současných tří nejvyšších představitelů České republiky, u příležitosti končícího roku 2018. Zdá se mi však, že mnohé nejen nekončí, ale přežívá…
Neměl jsem chuť sledovat vystoupení člověka, který není z výkonu své funkce odpovědný. Dodal jsem si však novoroční odvahy na premiérové projevy předsedů obou komor Parlamentu České republiky. Jak to dopadlo? Jak bych to jen řekl, společensky akceptovatelně…
Rétorické cvičení stárnoucího egomaniaka jsem si pouze přečetl, ale díky své představivosti, jsem si páně Zemanovu přerývanou dikci „promítl“, a tak jsem vlastně viděl „na živo“ smutný výsledek malosti, populistických klišé a zosobněné zloby. Nic, co by mělo dát komukoli více než pocit, že hradní pán není jen tak nějaký kmán. Vidí sám sebe nadčlověkem s jedinečnou schopností hovořit o čemkoli, čemu nerozumí, ale vypadá, jako by se tím, a ničím jiným, celý život zabýval.
Pan předseda Senátu Jaroslav Kubera se umravnil ke státotvornému projevu. Jeho problémem však je, že není ani státník, ani osobnost, která by měla šanci státníkem být. A tak jsem byl svědkem doškolovacího kurzu občanské výchovy s důrazem na svobodu kuřáků. Jeho projev tak byl nejen plytký, ale jelikož se pan Kubera rozhodl vystoupit ze své léty nacvičené role kmána, a roli pána ještě nenacvičil, byl smutným pohledem na páníčka, který umravňuje svého psíka, močícího do dětského pískoviště.
Naukou o demokracii se pak zaskvěl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček. S tvářičkou a didaktikou včelího medvídka se rozhodl, že když řekne stokrát demokracie, bude vše medově krásné. Mluvil tak nějak pozitivně mile, jen se asi nezamyslel nad tím, že ho někdo bude poslouchat. Když se sám chystal, po deseti minutách monotónních zvuků, na jím avizovaný závěr svého vystoupení, pro jistotu zopakoval nosné myšlenky svého bzučení z úlu ANO. Na závěr si zadoufal, že nebyl dlouhý, ale nepochopil, že byl trapný.
Viděno pozitivně, jsou všechna tři vystoupení našich nejvyšších ústavních představitelů besídkou pro všechny, kteří váhají o svých schopnostech. Dostali-li se tito pánové tak vysoko ve společenské hierarchii, pak je přeci nabíledni, že žijeme v době, kdy se definitivně setřely rozdíly mezi pány a kmány. Zůstali jen zoufalci, kteří mohou vše, neboť nechápou, co všechno neumí, a pak lidé, kteří se prostě štítí zapojit se do hry na drzého a drzejšího.
Všechny tři účastníky této smutné vánočně-novoroční ústavní besídky však spojuje jedno: Imponují stejně zakomplexovaným a iritují myslící.
Že to nevyznívá jako pozitivní závěr? To je dobře. Budeme-li si dále hrát na napapanou spokojenost, teprve pak to bude špatný konec.
