Pro pochopení obtížně uchopitelných problémů, zejména je-li člověk mimo obor dané problematiky, využívám příkladů a analogií s tím, co znám a umím si představit. A tak si dovolím krátkou úvahu, ke které se cítím vyprovokován současnou diskusí o politické odpovědnosti vlády, která se snaží vyvinit stále demagogičtěji odkazy na kritiku opozice a její tlak, kterému prý vláda pokorně ustupuje.
V technické i vědecké praxi jsou projekty řízeny a kontrolovány dlouhodobě osvědčenými mechanismy, jejichž připomenutím jistě nic nepokazím. Na začátku stojí výběr řešitele, který bývá proveden na základě předem daných pravidel. Pak nastupuje vyjednání detailů, které v zadání musely být zadány obecně, aby nedošlo k diskriminaci případných variant řešení. Při tomto prvním vyjednávání se obvykle stanovuje rámec zodpovědností zadavatele a řešitele a jejich další nezbytná spolupráce. Nastupuje první návrh realizace projektu, který musí být zadavatelem definitivně potvrzen, aby řešitel dělal to, co je od něj očekáváno. Během řešení jsou tzv. kontrolní dny, někdy se nazývají oponentním řízením, které slouží pro prezentaci řešitele o postupu práce a zároveň umožňují oponentům, ergo zadavateli, vznést náměty a podněty zejména v případech, kdy se situace projektu odlišuje, díky vnějším, či dříve neodhadnutelným vlivům, od očekávatelného průběhu realizace. Další postup práce na projektu musí být podpořen shodou a kompromisy vzešlými z těchto oponentur. Nakonec je projekt uzavřen až po zevrubném posouzení toho, zda řešitel splnil zadání a vyhověl tak oprávněnému očekávání zadavatele. Teprve potom získává řešitel svou plnou odměnu, a tedy i zisk.
V porovnání s tímto osvědčeným postupem se jeví výsledky práce současné vlády jako nezvládnutý projekt, protože od samého počátku, tedy voleb, nedodržuje pravidla, která jsem výše uvedl.
Už samotný výběr řešitele byl postaven na lžích a manipulaci s daty. Protože to tak ale, bohužel, ve volbách chodí, nelze to nijak právně zpochybnit, jakkoli se příčí zúčastněným jak a kdo byl vybrán. Následovalo vyjednávání o konečné podobě projektu, které bylo manipulováno nejen vybraným řešitelem, ale i arbitrem na pozici nejvyšší – v tomto případě prezidentem republiky. Už tady se položily velmi bytelné základy nevyhnutelné zkáze celého projektu.
Kontrolní dny, v tomto případě jednání PSP ČR a interpelace vůči vládě, se zvrhly, díky řešitelově nezájmu podpořeném rozhodující většinou, na odmítání čehokoli, co namítal zadavatel prostřednictvím své opozice. Protože však projekt běžel celkem sám a byl odolný i vůči řešitelově chybám a neschopnosti, nic nenasvědčovalo tragickému konci.
Testem kvalitního vedení každého projektu je přístup k neočekávaným komplikacím a nezbytným vícenákladům. Někdy se dokonce takto vzniklé problémy dají využít jako pomoc pro doplacení chybějících a dříve neodhadnutých nákladů. Je-li řešitel schopen sebereflexe, je taková příležitost nakonec pozitivně přijata i zadavatelem, neboť se tak projekt posune k dobrému výsledku s minimem ztrát a nedodělků. Jenže náš řešitel, tedy současná vláda, je tak zaměřen a závislý na svém zisku, že ztratil ochotu přijmout jakékoli výhrady vůči nedbalostem, které mu byly dokázány, a celý projekt se změnil z neochoty spolupracovat na otevřený boj mezi zadavatelem a řešitelem. V běžné praxi takové projekty končí u soudů a arbitráží. Jenže politika není běžnou praxí.
Jsme dnes účastni na projektu, jehož původní zadání je řešitelem popíráno a jehož řešení je zadavatelem odmítáno. Řešitel se obhajuje vynucenými ústupky zadavateli, kterému však od prvopočátku lhal a jehož námitky odmítal jako spiknutí.
Vrchní arbitr, z ústraní a bezpečí své zámecké obory, metá nadávky a zpochybňuje právo zadavatele na požadavek kompenzací za poškození toho, co s řešením projektu nemělo dříve žádnou souvislost a běželo bez vad.
Kdo je tedy vinen takto „spáchaným“ projektem?
Pouze a jenom řešitel (vláda) je vinen, a nikdo druhý, neboť nese jako jediný bezvýhradnou zodpovědnost za projekt, který mu měl, jako jedinému, přinést zisk, a který proto s tímto jediným cílem od samého počátku falšoval. S plným vědomím podvodného jednání klamal zadavatele, aby získal i další zakázku ve zmanipulovaném výběrovém řízení.
Arbitr (prezident republiky) je vinen tím, že řeší svou nesmrtelnost spočívající v (ne)moudrém nakládání pravidlem „rozděl a panuj“. Měl by být zbaven svého úřadu a vyhnán.
Zadavatel (občané) je vinen, že nedokázal kontrolovat řešitele účinně a je tak dávno mimo hru. Ale svalovat vinu za bankrot projektu na jeho oprávněné požadavky a kritiku je jen trestuhodná snaha řešitele a arbitra umýt si vzájemně ruce. V březnu byly jejich pracky jen upatlané od pomyjí, kterými krmili svá hladová prasata, nyní jsou už od krve.
Kdo poznal, že tím projektem je správa země, zajisté také chápe, čí krev je na rukách viníků.
V technické praxi bývá v situaci zhrouceného projektu jediné řešení. Donutit dosavadního řešitele, aby najal profesionální odborníky a projekt pozastavil, stabilizoval a zajistil vše proti hrozícím škodám. Teprve pak je vyhnán od práce a postaven před soud. Nový řešitel by pak měl být vybrán pečlivěji. A jakkoli se vynaložené prostředky zadavateli třeba již nikdy nevrátí, ziskem bývá zkušenost, že za chyby se draze platí a jejich opakování si nemůže nikdo soudný dovolit.
Jenže správa země je navýsost politický projekt, který prověřená pravidla popírá, aby se uklidnila výběrová komise a stačilo jí málo – pečlivě umyté ruce.
