Na první pohled se zdá nadpis s odkazem na největšího českého a světového génia poněkud nelogický, že? Pokusím se trpělivého čtenáře přesvědčit o opaku.
Na úvod bych si rád vymezil mantinely pro tuto úvahu. Nechci a nebudu zde řešit ani trestní stíhání, ani nestíhání, ani podezření, a dokonce ani jakékoli jiné divně vypadající kauzy pana Babiše. O jeho bezúhonnost mi vlastně vůbec nejde – pro účely tohoto článku je to nepodstatné.
Co lze vnímat pod pojmem „střet zájmů“? Pro studijní účely viz zde. Pro moje potřeby si dovolím zjednodušení a vysvětlující příklad. V jakékoli činnosti, či nečinnosti, člověka je od nepaměti určující jeho osobní zájem. Člověku bez vlastního zájmu prostě chybí motivace cokoli udělat, vyřešit, či jen mít na danou věc jasný a obhajitelný názor. Cokoli stojící proti takovému zájmu se jeví vždy jako překážka, kterou se snažíme odstranit. Naše zájmy však nemusí být vždy vzájemně nekonfliktní a tak nastupuje, v titulku zmíněný, střet zájmů. Takový konflikt umíme řešit různými způsoby, ale většinou se řídíme dle generacemi prověřeného pravidla, že košile je nám bližší než kabát. Pro klid v rodině raději odejdeme od nedodělané práce a jdeme nakoupit, protože práce nás sice živí, ale s manželkou žijeme. Takto triviální střety zájmů nikoho asi nezajímají a velmi pravděpodobně je ani jako konfliktní nevnímáme. Je však asi už patrné, proč střet zájmů nazývám „ležící, spící“. Podobně jako stopu působení mistra Járy da Cimrmana nalezneme všude, stejně nás i střet zájmů provází po celý život a je jen na nás, jak moc mu skrze naše priority dovolíme, aby nás stavěl do konfliktního rozhodování.
Až potud se možná mnohý čtenář domnívá, že jsem použil až mnoho písmenek bez viditelné souvislosti (dnes je zaužívaný termín „viditelný súvis“). Nikoli, nechci si zahrávat s Vaší trpělivostí, chci jen naznačit, že střet zájmů je všudypřítomný a téměř bez ustání zkouší naši morální integritu. V tom totiž spočívají jeho skutečná rizika přesahující soukromí člověka – jednotlivce. V úvodu jsem napsal, že budu zcela abstrahovat od konkrétního člověka a jeho konkrétních činů. Pojďme se proto podívat na modelový případ zcela obecně.
Dovolím si laicky zjednodušující pohled na pravidla, která vymezuje naše Ústava. Vláda ČR je mocí výkonnou a je zodpovědná Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna je společně se Senátem mocí zákonodárnou. Státní zastupitelství, mimo jiné, zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení, ale postavení a působnost státního zastupitelství stanoví zákon. Mimo tuto provázanost mocí zákonodárné a výkonné stojí stranou moc soudní, která je nezávislá, protože je vykonávána nezávislými soudy a soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Prostou logikou se tak dostáváme k následujícímu příkladu zásadního nebezpečí probuzení střetu zájmů: Kdokoli z ministrů, tím spíše jejich přímý nadřízený premiér, je-li trestně stíhán, už pouze tím faktem trestní odpovědnosti vytváří konfliktní podmínky pro státního zástupce, který je fakticky existenčně závislý na vládě a potažmo na zákonech. Prokazatelně neexistuje ideální zákon, tím méně ideální člověk. Zcela jistě však existuje osobní zájem jednice na jakékoli výhodě, ke které by se mohl, díky svému společenskému a pracovnímu postavení, dostat.
Proto si troufám tvrdit, že v jakékoli kauze s trestně právní zodpovědností člověka se lze dobrat spravedlivého a důvěryhodného rozhodnutí o vině, či nevině kohokoli, pouze v těchto případech:
- Trestně stíhaná osoba nemůže a nesmí být součástí ani moci zákonodárné, ani výkonné, protože to nedává možnost vyhnout se ovlivnění rozhodování státního zástupce, byť jen domnělému.
- Je-li porušen bod prvý, pak jediným nezávislým posuzovatelem viny, či neviny, musí být moc soudní.
A čeho jsme svědky v naší realitě? Bod prvý je flagrantně porušen za spolupráce prezidenta a premiéra. K druhému bodu, spravedlivému soudu, z principu činnosti těchto dvou nejvyšších představitelů moci výkonné nedojde. Výsledkem je, díky všudypřítomnému střetu zájmů, že důvěra ve spravedlnost je rozpuštěna a vypuštěna.
V této situaci je mi osobně zcela jedno, je-li někdo z představitelů moci zákonodárné nebo výkonné České republiky vinen, či nevinen konkrétním trestným činem, neboť nad takovou „lapálií“ ční skutečnost mnohem závažnější. Všichni zvolení zástupci svého lidu jsou totiž vinni destrukcí důvěry ve spravedlnost. K té destrukci nedošlo před dvěma dny, či před třemi měsíci, ale navržením na post premiéra a dáním důvěry člověku, který je trestně stíhaný, a tedy ve střetu zájmů setsakramentsky probuzeném.
