Čtvrt století cestuji pracovně po Ruské federaci a dalších zemích bývalé sovětské říše. Seznámil jsem se s Ruskem v místech a situacích, které bych jako běžný turista neměl šanci poznat. Pokusil jsem se sepsat pár zkušeností, když teď máme Rusko tak nějak blíže, a emoce jsou jitřeny zejména těmi, kteří si o Rusku četli ve Wikipedii, příručkách cestovních kanceláří s vycpaninami anebo v neprodejných knihách z edice institutů všeho druhu. Asi můj pohled někoho překvapí nebo zklame, ale je to můj pohled. Jsem subjektivní a ovlivněný mým uspořádáním pohledu na svět kolem sebe, a sebe v něm.
Kdybych měl jednoduše charakterizovat Rusko, řekl bych, že to je země plná kontrastů a rozporů, a to na každém kroku a v každé situaci běžného života. Jsou to opravdu jen střípky, které nabízím, doplněné o pár postřehů o ruské mentalitě viděné z mého úhlu pohledu a zkušenosti.
Ruské kontrasty
Bydlel jsem v hotelech, které oslňovaly nejen hvězdičkami a livrejovaným personálem, ale i cenou za jednu noc na úrovni násobku měsíční výplaty průměrného Rusa. Žil jsem ale také v pracovních ubytovnách, jejichž mobiliáře by se nejeden český bezdomovec štítil. Navštívil jsem restaurace, kde pikolík lovil z tříkubíkového akvária námi vybraného kamčatského kraba, jehož velikost se zdála nad jeho síly, a chvíli jsme mysleli, dle zvuků z kuchyně, že krab bude servírovat kuchaře. V oblasti kolymských gulagů jsem však jedl jídlo, které se zdálo již jednou použité, a exhumoval mouchu z jinak chutné polévky. Používal jsem toaletu s netriviálním návodem v pěti jazycích, která jediné, co nedokázala, bylo vyměšovat za svého uživatele. Ve stejné zemi jsem si hrabal jamku v kamení, než bych použil kadibudku, která připomínala muzeum lidských exkrementů. Navíc hrozilo, že i se svým uživatelem skončí v řece, nad níž se hrdě tyčila, pouze postavená na traverzách zapuštěných do břehu. To se pak trefujte do díry v podlaze! A vše bylo dokonale bezúdržbové. Každé jaro budku spláchla velká voda, ale traverzy byly zachovány pro novou toaletu, která se do měsíce stala muzeem.
V Rusku jsem zažil pro Středoevropana nepochopitelný mráz, můj rekord je -49 °C, při kterém mi již v mírném vánku mrzla víčka slzících očí, ronil jsem kroupy, které mi okamžitě přimrzly na tvář, a plivnutí opravdu dopadlo na zem jako kulička ledu. Přesto, že jsem hravý a fyziku mám rád, močit jsem se neodvážil, stejně by nebylo čím. Za půl roku poté, ve stejné oblasti a už při teplotě kolem +30 °C, jsem šel v hejnu komárů a bál se, že když budu dýchat otevřenou pusou, přejím se ještě před obědem. Mošky (ruský název, neznám biologické jméno, ale je to kousavý hmyz, podobný našim muchničkám), mi vykously kousek kůže, odletěly a zanechaly mě s mou bolestí a v němém úžasu nad tou drzostí a rychlostí.
Navštívil jsem konference, kde se pohybovali oligarchové s bodyguardy, jejichž tělesná konstituce budila hrůzu snad ještě více než boule pod saky, které dávaly tušit solidní palebný arzenál. Na vstupu recepce se pilo šampaňské (nikoli Ruské Igristoje), a ze dna skleniček jsme vybírali broušené imitace diamantu (byla to „soutěž“ na hledání diamantu, který během recepce ověřoval znalec). Dvou karátový pravý diamant však uvízl nepochopitelně ve skleničce plynového oligarchy, má prostě štěstí v popisu práce, a dvěma paničkám nějakých poskoků ze státní kontrolní komise. Jen pár set kilometrů dál jsem viděl stařenky v podmínkách jako z dokumentu o útrapách z války, jen to bylo barevně a v trojrozměrné realitě.
V Rusku jsem se dokonce šťastnou příležitostí setkal s dánskou královskou rodinou na summitu Dánsko – Ruské obchodní spolupráce. Měl jsem tu čest pozdravit se s královnou Margaretou II při večerní recepci, a zúčastnit se panelové diskuse s princi Henrikem a Frederikem. Na stejném summitu jsem se však nedostal do blízkosti gubernátora Leningradské oblasti, který vše organizoval, natož k ministrovi průmyslu a obchodu RF, který akci zaštiťoval. Ti byli jen mezi sobě rovnými.
Neznám zemi, která by skrývala tak obrovské kontrasty bohatství a chudoby. Zemi s přírodou divokou a člověkem netknutou, až cítíte původ bytí, ale jinde tak bezohledně lidmi zničenou, až srdce bolí. Zemi, kde se k moderním technologiím chovají stejně jako ke všemu, čemu ve skutečnosti nerozumí, včetně lidí v jejich různosti. S nedůvěrou a pohrdlivě hulvátsky, ale nadřízeně.
Neznám více kontroverzní pocity než z diskusí s lidmi, kteří za největší štěstí považují, že se narodili v zemi, která zachránila, samozřejmě sama a bez pomoci, celý svět před hitlerovským fašismem. A zachraňuje stále i proti vůli zachraňovaných, protože ti nechápou souvislosti. Nepoznal jsem větší bezmoc než setkání s ruskou byrokracií, jejíž jediný cíl je ponížit ty, kterým by měla sloužit. Při snaze nebýt bezohledný, jako všichni kolem, při ranní dopravní špičce v moskevském metru, jsem byl davem donesen až k eskalátorům, které mě vyvrhly ven, a já se musel za nové jízdné vrátit, abych mohl přesednout na mou linku.
V Rusku jsem zažil mnoho vřelé srdečnosti, ale jen nemnoho opravdové srdečnosti bez zájmu zavázat si vás, a později z toho něco mít.
Život v Rusku je boj
V Rusku neexistuje respekt k živé bytosti, není-li větší a silnější. Nejsilnější a největší je car, kterého dnes představuje Putin. Jeden taxikář v Novosibirsku mi řekl skvělý postřeh – ať si Rusko zvolí jakéhokoliv prezidenta, stejně z něj udělá cara. Je to přesně to Rusko, které nám nyní ukazuje svou sílu, která je postavena na takovém zveličení, až se vymyká věrohodnosti. Jedno je však autentické – většina lidí by dokázala strádat a třeba i umřít, kdyby to pomohlo „Matce Rusi“ a carovi, kterému věří.
V Rusku mám přátele, a to v různém věku, s různým stylem života, ale jedno je spojuje. Cestují a poznali, že Rusko není takové, jak se navenek tváří, a už vůbec ne takové, jak se předvádí svým lidem. V některých z nich se ale jejich svobodomyslnost pere s tím, čemu byli a stále jsou učeni, s pocitem příslušníka k velmoci, který mají v DNA. Všichni (sic!) mají ve své rodině a předcích padlé za druhé světové války, resp. Velké vlastenecké války, jak je v Rusku nazývána. Ale nikdo za to neviní Stalina. A když, tak stejně jakoby s pocitem nejistoty.
Řekl bych, že v ruské společnosti a jejím uspořádání je hluboce zakořeněno kastovní rozvrstvení z dávné historie, které moderní ruská společnost převedla na mazáctví. Prostý lid, záklaďáci, celý život usilují o uniknutí z této nejnižší kasty „bažantů“ mezi mazáky. Sen záklaďáka je proniknout mezi mazáky, tedy jakoukoli společensky výše postavenou kastu, která už může o svých níže postavených záklaďácích rozhodovat. Čím výše se kdokoli propracuje, lépe řečeno protlačí, tím více zapomíná, kým dříve byl, a začíná kompenzovat svoje předchozí křivdy na těch pod ním. Čím více je mazák tvrdý a bezohledný, tím větší má šanci postoupit mezi ještě větší mazáky, aby byl od těch dole co nejdál. Dole život bolí a všichni jím opovrhují. Je to vlastně dokonalý systém, kde jedni ovládají druhé, a ti co ovládají nemají na výběr než být bezohlední. Vrátit se mezi bažanty je totiž život devastující z důvodu nenávisti, kterou mazáci tak dobře zneužívají. Strach z kohokoli silnějšího, ale i touha být jedním z nich, je uzavřený kruh jdoucí proti odvaze s tímto uspořádáním cokoli udělat. Je to společenské uspořádání propracované v době budování socialismu a převzaté ještě z dob feudalismu.
Rusové podceňují a nerespektují nikoho slabšího, protože jejich základní zdroj pozitivní emoce je síla, a schopnost ji uplatnit na slabších
Vždycky jsem cítil, že Ruský pohled na bývalé země sovětské sféry vlivu je z pozice staršího a silnějšího bratra, kterého jsme my slabší nevděčně opustili, a tak teď přeci musíme trpět. Respekt, alespoň jsem to tak vnímal, jsem si dokázal získat jedině profesními znalostmi, zásadními ale nikoli emočně vyhrocenými postoji, bez ohledu na velikost „mazáka“, se kterým jsem jednal. A tak jsem občas šokoval ředitele elektrárny, nebo technického ředitele rafinerie, kteří na své pozici nemají oponenty, ani s nimi nepočítají, protože jsou na samém vrcholu mazáctví ve svém okolí. Když jsem si dovolil odporovat jim, a svou „drzost“ dokázal obhájit i před jejich podřízenými, měli mě ti podřízení zprvu za pološíleného, ale později se se mnou na oslavu opili, protože jsem tu hrůzu přežil nejen já, ale i oni. Vrcholem mého v jejich očích šílenství pak bylo přiznání se k chybě, které je v Rusku bráno za sebevraždu z hlouposti.
Rusko a jeho obyvatele nesmí nikdo a nikdy podceňovat
Snažím se držet toho, že nikoho nepodceňuji. Myslím, že v Rusku je dvojnásob dobré nikoho nepodceňovat. Jednak to je přesně to, co sami Rusové dělají druhým, a jsou na to tedy patřičně alergičtí, ale ani si to nezaslouží, protože jejich život není lehký, a ještě těžší je se mu vzepřít, a to hlavně morálně. Domnívám se, že Rusové jsou společensky „roztříděni“ podobně jako my, ale u nich je všechno dotaženo do extrému. Prostě Velké Rusko. Nesmí se podceňovat, že by se dokázalo změnit, nebude-li k tomu nuceno okolnostmi pro něj výhodnými.
