Možná jsem malicherný, ale jestli něco považuji v Rusku, a v zemích bývalého Sovětského svazu, za podivné nezvládnutí sociální kultury a s ní spojené hygieny, je to právě WC. Asi to není nejdůležitější téma, ale pro jistou dávku osobní spokojenosti jen těžko přehlédnutelné. V zemích bývalé sovětské říše jsem se naučil pro schopnost přežít mimo hotely mnohé, ale za hlavní pravidlo považuji ničemu se nedivit a umět improvizovat. Nikde a v ničem to neplatí více než v každodenní lidské potřebě, zvláště nesnese-li odkladu.
Musím spravedlivě připustit, že i v této oblasti vidím v Rusku, zejména ve velkých městech, nezadržitelný pokrok, ale socialistické vymoženosti a středověké zvyky jsou dodnes viditelné. Vyrazit na cestu bez toaletního papíru je tak stále v Rusku poněkud pošetilé…
Netoužím po vyhřívaném „prkénku“ se speciálním tvarem a povrchem na zařízení, které vás, dle zvoleného pohlaví a předpokládané činnosti zcela obslouží, včetně doprovodného videa, či hudby, a to stále hovořím jen o vyměšování. Nejen dezinfekci celé této automatizované kombinace vysavače odpadů, myčky a leštičky se sušákem, jsem považoval za malé technické představení, a tak jsem si celý cyklus spustil dvakrát, abych se vynadivil. Taková veřejná toaleta mě zabavila na skoro půl hodiny ve foyer hotelového kongresového centra ve městě Južno-Sachalinsk, na ostrově Sachalin. Návod k použití, lépe řečeno manuál uživatele, zatavený a seřazený do úhledného kroužkového pořadače byl v japonštině, angličtině, korejštině, čínštině, němčině, španělštině, francouzštině a italštině. Ruština chyběla. Co ovšem nechybělo, to byly ruské popisky u ovládacích prvků, různých spínačů, přepínačů a páček, tohoto netriviálního stroje. Byly nepřehlédnutelně přelepeny přes zkrácené pokyny v angličtině. Japonské zůstaly viditelné, protože byly na opačné straně oněch čudlíků. A tak měl návštěvník luxusního mezinárodního hotelu na vybranou z japonštiny a ruštiny. Při dostatku času a zvědavosti bylo možné studium manuálu.
Těžce se dá pochopit kontrast pocitů, když jsem si v jaderné elektrárně na Ukrajině, nevěřícně podával ruku na WC se všemi, kteří tam již byli, než jsem přišel. Je to tam tak zvykem, stejně jako v celém bývalém Sovětském svazu, že si muži podávají ruce na pozdrav. I s těmi, kteří si v podřepu levou rukou přidržují kalhoty, a na tu chvíli i cigaretu, aby vám mohli podat ruku. K čemu dvířka od hajzlíku, když jsou stejně tak udělané, že je přes ně i pod nimi vidět, a ještě překáží? Díky tomu, že tehdy v devadesátých letech tam bylo povoleno kouřit pouze na toaletách, nebyla o společnost na WC nouze. Jednou jsem potřeboval urgentně víc než jen močit v pracovní době. Neměl jsem odvahu navštívit „kuřárnu“, a tak jsem se nechal nic nechápajícím pracovníkem vyvést ze střeženého areálu, abych mohl na správní budovu. Tam totiž, a to pouze na oddělení mezinárodních styků, byly evropské, tedy sedací, záchodky. Jen díky již nabyté zkušenosti jsem se ještě při cestě stavil u sekretářky „načalnika meždunarodnovo otriada“ pro toaletní papír. Dostal jsem celou ruličku. Ale až když viděla můj výraz v momentě, kdy mi začala poněkud upjatě odvíjet příděl.
Někdy bývá nedocenitelným přítelem příroda, která poskytne úlevu zdarma, v čistotě a komfortu, který je tím větší, čím bídnější se nabízí alternativa lidské civilizační snahy. Jenže i příroda dokáže mařit plány. Ve větru a teplotě pod -25 °C neexistuje nic tolik potřebného, jako závětří. A tak je člověk vděčný i za návštěvu muzea hoven, jak lze kadibudky na Sibiři eufemisticky nazývat. V mrazových podmínkách je však výhodou, že je vše zmrzlé, včetně svědectví o stravovacích návycích návštěvníků před vámi. Hvězdičky za luxus takového závětří bych uděloval podle počtu hřebíků, nebo zahnutých trčících drátů, které návštěvníkovi poskytují možnost odložení alespoň části výstroje. Za extra výbavu pak lze považovat závoru na dveře, abyste se nemuseli o vrata přetahovat s příchozími, kteří navíc často spěchají. Mnohdy tak, že už mají kalhoty na půl žerdi, když berou za vrátka, kterých vy se urputně držíte ve strnulé poloze. Neznám lepší příležitost k seznámení. Jen načasování bývá nevhodné – jeden ještě potřebuje a druhý už musí. To, že se dvířka otevírají ven, lze považovat v těchto případech za šťastnou shodu okolností. Nebývá to tak pokaždé, a tehdy ta závora chybí více, než se zprvu zdálo.
Příroda je ale někdy také poněkud nebezpečná. Třeba, když si při zastávce na cestě po Magadanské oblasti odskočíte od auta, jen pár metrů do soukromí, kousek za násep silnice. A během chvíle nevíte, zda budete pokračovat v upouštění vody, nebo hned i něčeho tužšího. Úlevně se rozhlížíte, spokojeni s tím klidem, a ke svému zděšení uvidíte několik desítek metrů od vás medvědici s mládětem jdoucí vaším směrem. Hned pochopíte, proč řidič filuta koná potřebu u předního kola. Medvědice byla naštěstí dobrá matka, a tak jí více zajímalo mládě loudající se za ní než cizinec s hrůzou v očích. (Toto se nestalo přímo mně, ale dánskému kolegovi, příteli a spolumajiteli firmy. Osobně jsem viděl jiné dva huňáče, ale pouze z bezpečí auta, což mi pro pochopení zděšení mého kamaráda bohatě stačilo.)
Zjistil jsem, že v extrémních podmínkách se dá naučit biorytmu závislému na možnosti použití přijatelné toalety, jejichž zmapování patří k základním úkolům na cestách za prací daleko od Moskvy. Jenže i tato dovednost nemusí být dostačující. Třeba ve vlaku. Tehdy je vám denní biorytmus přímo na to, čeho se budete muset nějak zbavit, protože v takových vlacích se žije poněkud déle, než je váš naučený denní pořádek. Den je jen jeden z mnoha v týdnu jiných, kteří tam už žijí, a byli před vámi. A tak se toalety stávají hrou na stabilitu ve třech opěrných bodech vámi předem připravených, tedy pracně očištěných. Díky neúprosnému drncání, které vás neustále destabilizuje, a závrati z pohledu na míhající se pražce v polorozpadlé nerezové toaletě pochopíte, proč je ve stanicích tolik šrapnelů mezi kolejemi. Obecně bych řekl, že dovednost najít v ranních hodinách, v dálkových vlacích bývalých sovětských zemí, použitelnou a volnou toaletu, může směle čelit těm největším výzvám geocachingu.
A pak je tu specifický sovětský zvyk a jistota, že jen díra v zemi se dá udržet čistá, a hlavně ji nikdo nezcizí. Viděl jsem asi největší stavební perličky, v Evropě jen těžko pochopitelné. Běžná sedací toaleta zalitá do betonu, zepředu s vytvarovanými schůdky, aby se dalo vystoupat tam, kde se normálně sedí. V kulturním domě ve Volgogradu bylo vše dokonce krásně obložené moderními kachličkami. Specialitou po rekonstrukci bývá sedací toaleta, která je nově zasazena to původních kójí, kde je však tradičně díra na odpad téměř uprostřed. Nejde zalít do betonu, protože nezbývá místo na schůdky, ale použití je v tomto případě téměř Houdiniho výzvou. Zatímco za mísou by se dalo tančit, kdyby tam nebyl odpadkový koš s použitým toaletním papírem, na používané straně máte problém zavřít dveře kvůli kolenům a hlavě. Otevírají-li se pak dveře dovnitř, bývá často velkou výzvou vůbec se do takové kóje dostat. Nejen podle otisků bot na okraji „bílé“ keramiky bývá zřejmé, kam obvykle směřuje čelo uživatele.
Připouštím, že téma toalet není z nejdelikátnějších, ale jak jsem uvedl v úvodu, o kultuře navštívené země to mnohdy vypovídá více než obrázkové publikace na křídovém papíře. Já vím, že na WC jde vlastně jen o „prd“. Ale, věřte mi nebo ne, o ten jde v životě až příliš často. A to i v jiných maličkostech.
