Svobodu lze bez nadsázky považovat za naprosto zásadní atribut života. Netýká se jen lidí, ale ve své podstatě všeho živého, co je schopno rozhodovat o výběru okolností ovlivňujícími svou vlastní existenci. Zvláštní je, že pouze člověku se musí neustále dokola, a často neúspěšně, připomínat, že svoboda volby je spojena se zodpovědností za onu volbu, a to jakoukoli. Ostatně, učíme se tomu již od dětství, kdy následkem špatné volby – nedodržení rady rodičů – se stává nějaký malér, nezřídka končící i velkou nepříjemností. V dospělosti však k takovému jednání s úspěchem začínáme přidávat schopnost obhájit se, a to i stále důmyslnější lží. Ta bývá u dítěte odhalena, ale bohužel přičítána strachu z trestu, a nikoli důsledně potrestána, protože lhát se nemá, i kdybychom se báli následků našich činů sebevíc. U dospělého člověka je lež považována dokonce za součást práva hájit své trestné činy, a je na soudu takové lži odhalit, a teprve potom trestat, bude-li toho však schopen.
U politiků je lež součástí boje o hlasy svých příznivců, a jejich odhalení nevede k ničemu horšímu, než k oprávněné kritice a výjimečně i ke ztrátě důvěry na úkor toho, kdo umí lhát zdatněji. Je to přeci svobodná vůle kandidáta na politický „job“ lhát, a stejně tak se jedná o svodu rozhodování jeho voličů, jak moc tu hru a lež prohlédnou. K tomu nelze mít výhrad, protože svoboda taková skutečně je. Smutnější však bývají důsledky přehlížení zodpovědnosti.
Více než týden vídáme v hlavních zpravodajstvích staršího muže, jak vchází, či vychází ze soudní síně, podepíraje se francouzskou holí, a probouzející různé emoce. Asi nejzvláštnější mi připadá ustrnutí nad jeho obluzením, a tedy rozhodnutím konat zlo vlastně z donucení, z hlouposti, či mentální nedostatečnosti. Jeho motivace k činu je přičítána zejména politickým kverulantům, kteří pobízejí k nenávisti. Domnívám se, že je to emoce stejně nelogická a neadekvátní, jako názor, že přimět někoho k páchání trestného činu prostě nelze, a že za vše je zodpovědný pouze ten, kdo nakonec zlo vykonal. Jedni i druzí přeci jednali svobodně, jejich svobodné konání vedlo ke zločinu, tak proč je jednání u jednoho potrestáno a u druhého nikoli?
Zdá se, že se v tomto případě, jak už to v životě bývá, spravedlnost chová jako pověstný vlk, který nažrán a spokojen, nechává kozu vcelku, neboť víc již zdánlivě nepotřebuje. Jenže koza není hloupá, a velmi dobře ví, že vlk sežere jen toho, koho mu místo sebe příště opět podstrčí. Předpokládám, že kdo se trpělivě dočetl až sem, míní, že hovořím-li o koze, mám na mysli zejména stranu SPD a ty kteří pošťuchují naše nacionální emoce k nenávisti, a ve vlku vidím spravedlnost.
Laskavý čtenář promine, ale tou kozou v tomto „příběhu“ je celá naše společnost. Vlka pak vidím zosobněného v našem společném svědomí. Pokusím se o vysvětlení mého příměru.
Pán s pilou kácející strom tak, aby způsobil železniční neštěstí je bezesporu vinen, ať už byly jeho pohnutky jakékoli. Jeho nižší trest považuji za selhání práva, které jen podporuje můj pocit, že spravedlnost není slepá záměrně. Kdyby totiž na lavici obžalovaných seděli, a byli potrestáni i ti, kteří jím manipulovali, a teď mám skutečně na mysli militantní politické tupce z hradu i podhradí, pak by to jistý smysl dávalo. Takto se však v mírném trestu skrývá jen berlička pro naše všeobecné svědomí. Chytili jsme a odsoudili po právu toho, kdo se chytit nechal, ale zároveň víme, že na jeho spoluviníky nemůžeme, nebo nechceme dosáhnout, a tak jsme spravedlivě shovívaví. Jenže tím se stáváme spoluviníky úplně všichni.
A jak s tímto případem souvisí zmiňovaná svoboda a zodpovědnost z úvodu? Asi tou svobodou volby, že lhát je jednodušší nežli si přiznat zodpovědnost. Pohříchu však také tou nezodpovědností, s jakou svá svobodná rozhodování obhajujeme.
Že vlk už začal požírat i kozu vidět nechceme, neboť společnosti jde přeci o to, aby společnému svědomí nekručelo v žaludku. Jak zkažené zažívání má naše svědomí budeme muset teprve zjistit, nestačí-li nám k tomu zkušenosti z minulého století…
