Nemyslím si, že by si kdokoli pod tímto titulkem nepředstavil něco spojeného se současnou dobou Covidovou. Také jsem od jara měl více nechtěného prostoru pro přemýšlení, a snad právě ta všudypřítomná okolní nervozita ve mně probudila zasutou vzpomínku a vlastně recept proti nejistotě. Tím ovšem nechci říkat, že bych nebyl nervózní.
Častokrát si s mojí dosud žijící maminkou „vzájemně“ připomínáme, kdo koho a jak vychoval. A poctivě musím připustit, že některé metody mé matky mě poznamenaly na celý život. Teprve s léty po padesátce mi však dochází, že to, co jsem dříve vnímal s rozporuplnými pocity, dnes vlastně oceňuji. Zejména jedna zkušenost se mi stále vrací…
Jako dítě jsem měl „štěstí“ nejen na drobné úrazy, ale i na pár návštěv nemocnice. Dodnes si vzpomínám na tu dětskou hrůzu z neznámého (poprvé, když jsem šel do nemocnice, mi bylo kolem 6 let) a na mou mámu, která mi do detailu popisovala všechno, co mě čeká. Docela barvitě, ale adekvátně mému věku, mi dala šanci poznat, čemu se nedá utéct a co prostě musím nějak vydržet. Neumíte si představit, s jakou radostí a hrdostí jsem mým rodičům při návštěvě hlásil, že to vlastně nic nebylo, proti tomu, co jsem očekával díky zdravotnické instruktáži mé tarantinské mámy. (Není z oboru, jen jí to vždycky zajímalo, co jí čeká u doktora…)
Proč to vykládám? Protože od té doby, když se dostávám do problému, a to nejen zdravotního, mám osvědčenou metodu. Nejprve poznat, co mě čeká dál, pokud možno bez příkras. Pak se racionálně dozvědět všechny detaily se zápornou tolerancí, abych spíše čekal horší variantu. A nakonec se snažit problém řešit, nebo se s ním naučit žít, nemá-li aktuálně řešení, které bych zvládl. A tak mně dnes u zubaře nejvíc vadí, že mu nevidím pod ruku, a s odstupem času říkám, mami, děkuju.
A teď k té nervozitě
Současná Covidová krize generuje vzájemně protichůdné názory, které jsou jen důsledkem nervozity plynoucí z absolutní neznalosti situace. Ale kdo se má vyznat v situaci, když objevující se informace mají zcela náhodné rozložení na mapě tvořené dvěma extrémy: nic se neděje vs. tentokrát vyhyneme? Jak se lze orientovat v informacích, když postrádají základní prvky tradiční logiky? Jak to, že semafor zachraňující pověst chytré karantény má čtyři barvy, a zelená znamená počáteční stupeň nebezpečí? Jak to, že vláda nestíhá během tří měsíců alespoň elementárně připravit lidi na to, co je bezpochyby čeká? Jak to, že ten, který všechno zavinil, hraje stále dál svou šachovou partii a obětuje figurky, jakkoli má stále větší materiálovou nevýhodu? Jak to, že při otázce na to, co bude, se dozvídáme pouze to, co bylo, protože tak to má být, a tak je to správně? Jak to, že se lze z krize prožrat, ale hostina se musí nazývat investicí, když v běžné domácnosti to tak nefunguje? Jak to, že nám nevadí, že namísto prezidenta máme loutku voděnou nevzdělanými zločinci a vlastizrádci? Jak to, že nejvíce se společnost shoduje na tom, že se nedá ničemu věřit?
A přitom by stačilo jen normálně, bez politických a emotivních zabarvení, informovat. Je-li tedy někdo vůbec informován a v informacích orientován, proč se s těmi informacemi manipuluje a zamlžují se souvislosti? Proč to všechno?
Protože s ustrašeným stádem se lépe manipuluje a staří ovčáčtí psi mají pohodovou penzi.
Nebudu stádo. Mám rád zubaře z kliniky, kde mi opravují chrup, protože mi nelžou. A mrzí mě, že jsem neukecal doktora, který mi operoval „karpály“, aby mě nechal se dívat, jak to dělá. Mimochodem – má zlaté ruce a jsem mu velmi vděčný za to, že měl se mnou trpělivost. Operace dopadla opravdu skvěle, a to hlavně proto, že jsem mu do toho nekecal, což bych si skutečně nedovolil, což mi doma stejně nikdo nevěří, což chápu. Ale fakt jsem to čekal horší.
Osobní dovětek a přiznání
Jak říkám, děkuju, mami. Jen nevím, proč mi nerozumíš, za co Ti děkuji. A proč Ti nejsem schopen vysvětlit, že ty nesmyslné e-maily nemáš číst, anebo jim alespoň nevěř. Stejně jako tomu blábolovi a blábolícím figurkám kolem něj v televizi. Proč nevěříš místo nich mně? Jen proto, že oni Ti slibují cokoli a o čemkoli říkají, že to zařídí, protože jsou nejlepší, a já Tě jen straším?
Z toho jsem nervózní: Že se také jednou zase začnu bát slyšet pravdu, protože před ní budu utíkat ke klidu příjemných lží a na „strašení“ mé mámy už si ani nevzpomenu…
